Jak jsem si kupovala boty

Nesnáším nákup bot. Za prvé nemám krásné nožky jako Popelka a za druhé je nemám ani stejně velké. Jedna nožka velikosti čtyřicet a druhá jednačtyřicítka. Moje averze k nakupování bot je asi pochopitelná.

Inu, léto pomalu končí a s ním i ta sandálková pohoda, ve které se neřeší, že z jednoho střevíce trošku přečuhuje paleček. Vyrážím proto do océčka, jak dnes mlaďoši říkají obchodním centrům, trošku se potýrat a možná si ještě koupit boty. Dvakrát se zhluboka nadechnout a vstoupit do obchodu.
Takže, líbily by se mi jedny lodičky, a jedny slušný šněrovací boty, ve kterých se bude dobře chodit. Nekladu si ale velký cíle. Lodiček, které víceméně slušně vypadají, najdu jen tři páry. Nejvíce se mi líbí červené na jehlách, ty bych strašně chtěla. Jenže levá prostě padá. Modré se stužkou jsou fajn, ale stojí strašně málo peněz a to je podezřelé. Určitě budou dřít a nerozchodí se. A ty černé jsou prostě nudné.

Zkusím tedy ty šněrovací

Přesunuji se k regálu s polobotkami. „Evi, jsi to ty?“ ozve se za mými zády. Ano jsem to já, ale nevím, kdo jste vy, madam. Nesnáším tato náhodná setkání. Popovídáme si, jak se máme a pak se rozloučíme. Nevím, kdo to byl, ale podívám se doma na fotografie ze střední. Tahle zmalovaná fuchtle s vuittonkou (určitě nebyla pravá), která má své opálení z dovolené na Fuerteventuře, může být Monika, spolužačka, která maturitu udělala až napodruhé. Stane se.

Zkoušení bot už mě přestává bavit. V jednačtyřicítce jsem našla jen dva ucházející páry. Jedny hnědé semišové a i když jsou hezké, na hnědou se ještě cítím mladá, a pak jedny černé lakované - do lakýrek se mi taky nechce, nejsem číšník, ale účetní.

Vracím se k regálu s lodičkami a kupuji si ty červené. Třeba to půjde. Nervózně poklepávám nohou a blížím se k pokladně. Mladý prodavač si mě změří od hlavy až k patě a zeptá se, jestli mám jejich kartu. Když opáčím, že ne, automaticky vytáhne formulář a ptá se mě na jméno. Říkám, že tu kartu nechci (a nechci nikomu říkat své jméno). Když nemám jejich kartu, nedostanu 30% slevu.

„Ale já nemám ráda slevy.“ řeknu a celá fronta za mnou, plná stařenek, co právě po těchto super slevách jdou, se na mě zatváří jako na největšího vyvrhela. Překvapený prodavač se ptá proč. Rychle ze sebe sápu odpověď, něco ve stylu, že se bojím, že zlevněné věci nejsou kvalitní, a že nemám ráda fronty… To už fronta za mnou začíná nepříjemně bzučet. Rychle zaplatím a rudá jako rajče v obličeji vyběhnu z obchodu.

Kdybych mohla kouřit, šla bych si zapálit. Nemůžu. Takže jdu do bagetérie a kupuji si svou oblíbenou bagetu, stejně už je čas večeře. A ejhle, nivová omáčka mi již při třetím soustu vykápne na mé pepito sako. V čistírně bylo minulý týden, když jsem na sebe zvrhla víno, nivu snad otřu.

Stačila hodina a už nemůžu

Asi nejsem normální ženská. Nevydržím nakupovat. A neumím to. Obdivuju dámy, které jsou schopné strávit v obchoďáku celý den. Já projdu jeden obchod, ztrapním se, a když si chci trochu pozdvihnout náladu, pokydám se omáčkou. Ale hlavně, že mám super červený lodičky. Sice mi levá asi při každým druhým kroku upadne a na pravé budu mít rozedřený kotníček do krve, ale to teď ještě nevím. Lov byl úspěšný, jdu domů.

Jak jsem přestala kouřit

Pořád jsem čekala na to, až přijde ten vhodný den, kdy má člověk přestat kouřit. Tak nějak jsem si myslela, že se jednoho dne ráno probudím a ucítím v sobě nějakou změnu, že v hlavě uslyším signál; „Evženko, nastal čas… Teď už si nezapálíš.“

Jenomže takový den nikdy nepřijde. Na vejšce jsem si říkala, že s cigárama skončím po státnicích. Pak jsem si říkala, že není dobrý nápad přestávat, když nastupuji do prvního zaměstnání. A pak jsem nastupovala do druhého a to taky nebyl vhodný okamžik. Když jsem zaměstnání měnila potřetí, rozhodla jsem se, že cigaret nechám, až si budu chtít pořídit sviště. Jenže… To bych asi nepřestala nikdy.

Den první

Takže jsem s nimi přestala dnes. Žvýkám nikotinovou žvýkačku, v tašce mám pár lízátek a krabičku doutníků, kdyby byla největší krize. První den mám skoro za sebou, sice se mi v práci trochu klepaly ruce, když jsem bušila do klávesnice, ale zvládla jsem to. Teď je osm večer a nejraději bych šla ihned spát. Ale vím, že to ještě tak brzy nepůjde. Za odměnu jsem si otevřela pivo. To mě uspí.

Den druhý

Psala mi kamarádka Sofie, abych s ní večer zašla na kafe. To nedám. Taktak jsem přežila práci a teď otvírám opět pivo, tentokrát nealko, aby se ze mě nestala alkoholička, a koukám na jeden z mých oblíbených nekonečných seriálů (tohle předsevzetí vyřeším až jindy). Spíš než chuť na cigáro mě pořád honí mlsná. Ztloustnout nechci, takže žvýkám nikotinové žvýkačky jak o život.

Den třetí a čtvrtý

„Velmi časté nežádoucí účinky – zažívací obtíže.“ To se píše v příbalovém letáku u nikotinových žvýkaček. Proč jsem si ho nepřečetla předtím? Asi jsem jich včera vyžvýkala moc. Výsledek? Nemůžu se hnout ze záchodu. Nejhorší to je v práci, kdy asi vypadá trošku divně, když každou chvíli někam odbíhám. Beru si sebou telefon, snad to aspoň vypadá, jakože chodím telefonovat.

Den pátý

Absolutní krize. Dala jsem si jednu cigaretu. Ale jen jednu jedinou! Dnes už jsem Sofii neodmítla a šly jsme spolu na kafe. Dala jsem si dvě deci Bordeaux (je mé oblíbené, protože se cítím hrozně buržoazně, když ho piju), pak další dvě deci a pak to přišlo. Vzala jsem si od Sofky cigaretu. To nevadí. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Nikdo nic neviděl, nikdo se nic nedozví.

Den šestý a sedmý

Víkend je pro mě obtížný. Ale uklidila jsem celý byt, v sobotu jsem si zašla na aerobic a v neděli jsem uběhla osm kilometrů. A taky jsem snědla spoustu mramorové bábovky, kterou jsem si koupila. To bych dělat neměla, ale cvičíme proto, abychom jedly, že? Ze všech těch výčitek svědomí jsem si večer aspoň zapálila doutník. To se nepočítá, takže to neva.

Den osmý

Mám pocit, že nic nemá cenu. Nechce se mi chodit ven, nemůžu si sednout na svůj balkón plný krásných kytiček a rozjímat, nemůžu si zajít na nějakou pěknou zahrádku na pivo a jsem pěkně smutná a protivná. A nemůžu žvýkat ani ty pitomý žvýkačky, po kterých běhám jak alík na čokoládě.

Den devátý a desátý

Asi to zmáknu. A když to nepůjde, koupím si fajfku a budu si jen tak bafat. Když se nešlukuje, tak to přeci není takový zlo, ne? Ale mám chuť to ještě zkusit, za sebou deset dnů, ve kterých jsem, s přimhouřenýma očima, vůbec nekouřila a představa, že nebudu kouřit ani dalších deset dnů, mě vůbec neděsí. Tak mi držte palce.

O řepě

Dneska mám sedmatřicáté narozeniny. Není to jako sedmadvacetiny, o kterých se traduje, že je žádný správný punker nepřežije. Však víte, Kurt Cobain, Janis Joplin… A mně už je sedmatřicet a nejsem ani punková ani mrtvá a vlastně ani nejsem moc zajímavá. Jenom jsem asi ta největší smolařka na světě a všechno dělám špatně. Jsem nezadaná, ačkoliv nejsem ošklivá ani hloupá a čím dál tím víc v sobě vidím stereotyp ženy skoro ve středním věku, kterým jsem nikdy být nechtěla.

A dneska mám narozeniny a kromě borůvkového koláče, který jsem si upekla, jsem si taky napsala seznam předsevzetí, které letos chci splnit.

1) Přestanu kouřit

2) Najdu si chlapa

3) Nebudu koukat na nekonečné seriály a najdu si nějakého koníčka

4) Naučím se vařit

5) Nebudu si kupovat blbosti, na který nemám peníze

6) Stanu se superženou

A proto jsem si založila tenhle blog. Jmenuji se Evženie a moje jméno mě docela vystihuje, opravdu tak vypadám. Takže pokud si představujete obrýlenou intošku, která má ještě bohužel zrzavý háro a přes léto kupu zelených pih na obličeji, tak to jsem já.