Jak jsem jela vlakem

Vlak bývá ve většině zemí luxusní, dražší a cestu v něm si užíváte. Český národní dopravce je také dost drahý, ale o luxusu se nedá mluvit. V poslední době na trh naštěstí vstoupily další, soukromé subjekty, se kterými se dá jezdit. A protože mě čekala služební cesta do Prahy a vůbec žádná chuť stresovat se na D1, vydala jsem do Prahy vlakem.

Klasicky jsem dobíhala na poslední chvíli, takže jsem s sebou neměla svačinu, ani pití, ale naštěstí jsem měla knížku i noťas, takže nudit se rozhodně nebudu. Do kupéčka si nás sedlo snad šest ženských a já věděla, že to bude průšvih.

Slepičinec. Ale totální

U okénka seděla matka s dcerou a vypadalo to, že si čtou a jsou potichu. Kolem mě seděly tři ženské ve středním věku, které jsem ihned identifikovala jako učitelky. No nebylo to tak těžké. Mluvily hrozně nahlas o konferenci, ze které jedou, jak jsou jejich studenti neschopní, jak probíhá jejich výzkum a proč jsou citační normy v zahraničí jiné. Snažila jsem si číst si, ale to prostě nešlo.
Naštěstí potom přišel steward s vozíkem. Objednala jsem si kávu a všechny dámy na mě koukaly jako na vyvrhela, když jsem stewarda požádala, ať mi k tomu kelímku nedává to plastové víčko. No tak šetřím přírodu, co je komu do toho? Ale kafe bylo hnusné, takže příště ušetřím i ten papírový kelímek.

Vložky. To jako fakt?

Taky vás vždycky naštve ta mylná představa mužů o tom, že když jsou ženy samy, že se ze všeho nejraději baví o vložkách a menstruaci? Já vždycky soptím. Když jsem zrovna ve své knížce pročítala dramatickou scénu, která možná povede k vyřešení vraždy, zaslechla jsem slovo vložka. Lekla jsem se. Potom jsem zaslechla slovní spojení „vložka naplněná bahnem“. Upřímně jsem se lekla, co když jedu s bandou psychopatů, který si libují v…. divných věcech?

Chytla jsem si do ruky mobil a dělala, že neexistuji. Dámy se o vložce bavily dál. A taky o legínách, které nemají švy, aby je nic netlačilo. Byla jsem tak znechucená, že to na mě muselo být vidět. Minimálně na té červeni, co se mi nahrnula do tváře. Až když jsem zaslechla slovo jako goretexové nepromokavé kalhoty, došlo mi, že se baví o cyklistických kalhotách.

Dobře, beru. Ale i tak je to hnus. Věděli jste, že se prý nosí na ostro? Já na kole taky jezdím ráda, ale cyklokalhoty s vložkou a na ostro na mě nikdy neuvidíte. To budu radši týden po výletu chodit jak syfilitik.

Přichází sendvič

Steward mi přinesl sendvič, který jsem si objednala. Není moc dobrý, ale stál pár korun, takže si nestěžuji. České aerolinie mají daleko horší sendviče, ze kterých je vám těžko ještě půl dne po přistání. Takže jak říkám, nestěžuji si.

Dámy si nakupují tunu jídla a steward je z nich nervózní. Když se s jídlem vrací, jedna z dam si chce ještě něco přiobjednat a tváří se hodně naštvaně, když jí stewart oznámí, že přijde za chvíli. Matka s dcerou jsou také naštvané, protože chtěly platit tisícovkou. Celé kupé bude prý psát negativní hodnocení.

Kolem mě už zase probíhá učitelské téma a já si můžu v klidu číst, je to rozhodně lepší než vložka. V momentě, kdy se detektiv Nero Wolfe chystá prozradit, kdo je vrah, se začne bavit máma s dcerou. Ale tím způsobem, aby je celé kupé slyšelo, chtějí se pochlubit úspěchy dcery, která právě s matkou jede na casting. Nero Wolfe větu doříct nemůže, já se nemůžu soustředit, protože jeden z hlasů je položený v nepříjemné tónině a písmenka přede mnou utíkají po stránce.

Prosím, prosím učitelky, přeřvěte to!

Modlím se, aby si zase radši začaly povídat učitelky. Ale ty teď mlčí. Vytahuji notebook a pouštím se do práce. Oprava excelových tabulek, na to mi přeci nějaké hlasy vadit nemusí? A vida, asi půlhodinky to jde. Pak začnou mluvit jak matka s dcerou, tak učitelky. Čísla z ničeho nic začnou poskakovat po tabulce a já vím, že teď už nic neopravím.

Škoda, že na mobilu nemám hada. Toho bych si zahrála. Candy crash a podobné moderní hry mě nudí. Vytahuju mobil a jdu na chodbičku. Volám mámě. Nemá čas, právě jsou s otcem na cestě do jižních Čech, kam jezdí občas na chatu na ryby. Volám sestře. Nebere to. Volám Sofii. Ta to bere. A hned mi zvedne náladu. Až se zítra vrátím ze služebky, půjdeme spolu na party, na kolaudačku k nějakému jejímu objevu. Snad to není ten mlaďoch, co ho posledně sbalila?

Bez sluchátek už nikdy

Do kupéčka už se vrátím jen pro věci. Zbytek cesty prosedím v dětském kupé, kde zrovna naštěstí žádné děti nejsou. Stewardovi to nevadí, když mu vysvětluji, ze kterého jsem kupé a že mě už bolí hlava, chápavě pokývá hlavou. A vyplývá z toho jedna jediná věc. Nikdy nejezděte vlakem bez sluchátek. Protože pak se dozvíte věci, které slyšet nechcete.

Ale co, přežila jsem. Zítra přežiju schůzování a večer jdu na party. To je hezká odměna.

Jak jsem řešila stres

Jsem psychicky docela nestabilní člověk. Ale vůbec nikdo to o mně neví, protože to dovedu úplně mistrovsky skrývat. Co třeba skrývat nedovedu, je hněv – občas se tak rozčílím, že třeba pět minut soptím. Déle to naštěstí nevydržím.

Včera to bylo děsné. Můj tým měl návštěvu z naší hlavní pobočky v USA a já, jakožto tým leader jsem musela nachystat prezentaci, shrnout výsledky našeho týmu a takové ty ptákoviny. Nestydím se mluvit na veřejnosti, ve finále si to strašně užívám. Když před vámi stojí super seriózní člověk v obleku za desítky tisíc a za ním já, obyčejná holka, která si hraje na odborníka, je to prostě úsměvné. A generální ředitel zeměkoule vás pozorně poslouchá, pokyvuje a nakonec vám poděkuje, i když třeba řeknete, že společnost prodělává, ale máte na patře nový kávovar, takže se možná zvýší aktivita pracovníků.

Jenže nesnáším ten čas předtím

Prezentaci jsem si nachystala už o víkendu. Čísla tabulky, grafy, prostě přesně to, čemu nikdo nebude rozumět, ale každý na to bude přikyvovat. Nahrála jsem si ji na flešku, na domácí počítač, na firemní počítač i na zálohu – kdyby náhodou padaly trakaře.

Ráno jsem vstávala v pět, po celonočním převalování. A najednou mě začalo svědit na rtu. Ejhle, opar, moje stresová klasika. Hned jsem ho zalepila náplastí, i když se ho tím nezbavím, aspoň nestihne tak rychle vyrašit a na prezentaci budu vypadat normálně. Přes náplast dám několik vrstev mé oblíbené jasně rudé Rimmel rtěnky, kterou navrhovala topmodelka Kate Moss. Nesmyje se, nedá se sníst, neopatlá zuby, jednoduše geniální. Kate Moss má zkrátka skvělé nápady, když zrovna jede na kokainu.

Venušina koruna, Neptunův trojzubec

Rty jsem sice vyřešila, ale na mém těle je další problém. Když jsem nervózní, škrábu se na čele, v místech, kde začínají vlasy. A pak se mi tam udělá něco, čemuž pracovně říkám Venušina koruna, protože řádka jebáků úctihodně konkuruje syfilitické Coroně Veneris. A bohužel v tomto místě se to hodně blbě zamejkapovává.

Do třetice všeho dobrého, včera jsem večeřela v pololeže u seriálu na gauči a vychrstla jsem na sebe horkou dýňovou polívku. Na krku mám spáleninu, která může vzdáleně připomínat cucflek. Takže se musím hodně slušně obléct, abych nevypadala jako coura.
Beru si proto na sebe šedé kalhoty, šedé sako a bílou krémovou halenku. Kostýmek mi sice pěkně padne, ale vypadám v něm dost přísně, urputně, schopně, ale vůbec ne sexy. Takže se to na prezentaci hodí.

Proč být ještě nervóznější? Protože Steve

Když přijíždím do práce, už zdálky vidím sekretářku, jak nervózně klape jehlama, chystá šálky s kávou a občerstvení. Má v hlavě trochu vymeteno, ale myslím, že svou pozici plní dobře. Doufám, že koupí ty stejné ořechové rohlíčky jako minule.

Když otevřu dveře zasedačky, sedí proti mně Steve. A to je velké překvapení, očekávala jsem našeho generálního ředitele, Jonathana, sexy chlapíka před padesátkou, u kterého bych mohla špatná čísla zachránit třeba prsama. Jenže Steve, jeho zástupce, se o prsa moc nezajímá, protože kope za jiný tým. Jeho drahá polovička se jmenuje Jordan a pracuje jako módní návrhář a designér pro nějakou italskou značku.

Vichy patří k prezentaci

Pozdravím se s ním, spustím prezentaci a v tu chvíli mi patří celý svět, protože jestli je Steve šéf zeměkoule, tak já jsem nyní šéfkou celého vesmíru. Sebevědomě chrlím jedno číslo za druhým, párkrát se přeřeknu, ale dělám, jakože nic. V průběhu prezentace mi vypadne tak důležité slovíčko, jako jsou náklady.

Pořádně se zpotím, ještě, že mám make-up od Vichy. Sice názvem evokuje fašismus, ale aspoň se to nerozteče. Vzpomenu si sice asi za 20 sekund, ale mám pocit, že Steve už se začíná tvářit nabubřele. Nakonec mi položí jen asi dvě otázky, slovo si vezme náš český šéf a po něm bude mluvit ještě Monika, tým leaderka z jiného týmu. Já už neposlouchám. Koukám na Steva, protože má udělanou manikúru. A celkem pěkně, vypadá to, že má nehty buď jen naleštěné, nebo na nich má jen lehký nude odstín. To radši abych skryla svůj lehce obouchaný šelak do kapes, které stejně nemám…

Na oběd a pak chcípnout

Po závěrečné diskuzi jdeme všichni na oběd do restaurace, kde stojí jídlo tři stovky. Platí firma, šéf nám k tomu objedná vermut, což se mi nezdá, že se k obědu úplně hodí, ale asi chce Steva opít, aby dal pokoj. Vypraví, že Jonathan je zrovna v Litvě na nějaké konferenci, proto přijel místo něj. A že je rád, že nám všechno funguje a klape.

Pak si vykládáme o dovolených, nuda. Byly jsme se Sofkou v Barceloně, takže když začnu mluvit o nakupování, na Steva to docela platí. Do toho začne Monika vykládat, jak jeli s přáteli Balkán, nachodili sto kilometrů pěšky… A zdá se mi, že Steva balí. Chuděra, asi jí nikdo neřekl, že Steve má jiné preference a já se za ní teď trochu stydím. Moc toho nesním, protože mě bolí ret a jsem ráda, když celá situace končí.

A jak ten stres setřást?

Když nasedám do auta a jedu domu, vypadám strašně. Opar už nezachrání ani Kate Moss, Venušina koruna už vyhrála souboj s make-upem a ta opařenina je prostě trapná. A aby toho nebylo málo, zablokovala jsem si klimoškou krk a propotila si halenku. Do společnosti už večer asi fakt nepůjdu. Otevřu si doma flašku pseudoburžoazního Bordeaux za kilo z diskontu a propiju se do mrtvolného spánku.