Jak jsem si kupovala spodní prádlo

Snad každá žena v období dospívání určitě někdy slyšela od maminky, že spodní prádlo musí být hezké, i když není vidět, protože, co kdyby vás třeba srazil autobus a dostaly byste se do nemocnice, kde by vás zrovna ošetřoval lékař, ne nepodobný Seanu Connerymu v dobách Jamese Bonda. Doba je naštěstí jiná a s tím, abyste mohly ukázat prádlo, nemusíte čekat na nešťastnou křižovatku.

Zbožňuju spodní prádlo odjakživa. Podprsenky jsem začala nakupovat daleko dřív, než jsem je potřebovala, i když ze začátku jenom sportovní. Docela mě bavila tahle povídačka s autobusem, poněvadž jsem měla aspoň výmluvu, proč si na ty své lentilky pod kobercem vůbec něco chci kupovat.

Dotáhla jsem to až k Victoria´s Secret

K patnáctinám jsem mámu dotáhla do obchodu s luxusním prádlem, aby mi koupila super tyrkysovou push-upku s krajkovými kalhotkami a pak, po nějakém čase lopotění se na nudných brigádách v kostýmku recepční, jsem investovala do prádla Victoria´s Secret.

A takové skvosty prostě nechcete schovávat. Proto mi vždycky vykukovala barevná ramínka, zapínání, prostě něco a vůbec jsem nechápala ty odporné rádoby neviditelné plasťáky. Bylo mi celkem fuk, že mě takový blbečci jako Karel s Tomášem na střední chytali za zapínání a stříleli. Kdyby jen věděli, jaký je cenový rozdíl mezi prakem a podprsenkou Victoria´s Secret!

Nicméně nákup podprsenek a prádla se stal mou oblíbenou kratochvílí. Moje rodina si ze mě hodně utahuje, protože jim přijde padlé na hlavu utratit dva tisíce za podprsenku, že jsem buržoust a tak. Nejsem. A abyste věděli, zvládnu nakoupit i v H&M nebo v Tezenisu.

A to je výzva

Jdu do H& M. Nemám ten obchod moc ráda, protože věci odtamtud nosí všichni a vždycky z toho obchodu vychází zvláštní lidi. Párkrát jsem si tam něco koupila, ale to jen v případě, že byl obchod z nějakého důvodu poloprázdný, třeba v době oběda.

Vím, že tady si moje oblíbený push-up v jasných barvách, s kraječkou a dalšíma ozdůbkama nekoupím. Tady je to plný braletek, takových těch zvláštních krajkových, nevyztužených, průhledných podprsenek, které jsou teď hodně cool. Nevím teda proč, protože těm vyvinutějším kozí plácek rozhodně neuhlídají a tím méně vyvinutým zase příliš nelichotí.

Zmatek a nával

Tlačí se kolem mě řada holčiček, probírají se prádlem a koukají jenom po cenovkách. Asi hledají poslední zlevněné kusy. Beru do ruky malinovou braletku a k ní vybírám ještě podobnou, v modré a černé barvě. K tomu najdu ještě odpovídající spodní díl a je hotovo.

Když se ale otočím a za sebou spatřím frontu na kabinku, spadne mi čelist. Co tady všichni ti lidé dělají? Do toho slyším nějakou slečnu, jak halasí, ať ji pustí, že je těhotná a radši zamířím rovnou k pokladně. Tohle nemá cenu.

Prodavačka mě děsí

„Šla jste na jisto, že?“ Dívá se na mě prodavačka. „Co prosím?“ Leknu se já. „Většina dam si podprsenky zkouší, než si je koupí, ale vy jste už asi měla vybráno z minula, že jste si ani nešla zkoušet, že?" „Mám už asi tak dvacet let stejnou velikost, takže nezkouším,“ usměju se na prodavačku, zaplatím a vypadnu. Ach bože. Há emko je stres, ať si říká, kdo chce, co chce.

Doma si to všechno poctivě zkouším. Jsou to hezké kousky, moc se mi líbí, docela mi i sluší, ale opravdu mi to moc nelichotí. Ale ta malinová má fakt skvělou barvu, takže si ji asi občas vezmu. A pokud mě srazí autobus? Já teda doufám, že pokud k tomu dojde, že se mě bude onen lékař snažit zachránit a ne očumovat jestli mám sexy spodní prádlo.

Jak jsem si lakovala nehty

Dnes jdeme se Sofií na večírek. Sofie se totiž nedávno rozešla se svým ex-manželem Milanem. Takže se teď chová jako puberťačka a chodí do klubů balit o dekádu mladší kluky. Já jí dělám doprovod, ale většinou po prvních dvou skleničkách zmizí se svým novým objevem, já zůstanu sama a za chvíli už za mnou stojí Harley Davidson, zkrátka takový ten řízek v džínový nebo kožený bundě s plnovousem jako Rumcajs. Jo, takový týpci na mě letí. A pak většinou jdeme tancovat a já nenápadně zmizím.
Příprava na večírky mě baví vždycky víc než samotný večírek. Jak už jsem řekla, pracuju jako kancelářská krysa, takže v normálním životě nemám úplně svobodu v oblíkání. A to si právě vynahrazuju na večírcích.

Piplačka, ale vypadá to skvěle

Na večírek si udělám speciální 3D Nail Art. Sice ne tak střelený jako navrhují designéři na Fashion Weeks, zato oslnivý. Koupila jsem si totiž kamínky na nehty, které slibují jednoduchý design, který vypadá propracovaně.

Nejdřív si nalakuji jednu ruku bezbarvým lakem a dřívkem do ní vtlačím růžové kamínky. Na závěr je dvakrát přelakuji. Pokud máte rádi romantický, decentní styl na rande, je to skvělá volba. Na mě to ale působí zbytečně usedle, takže raději sáhnu po červeném laku a druhou ruku si nalakuji červeně. Ze sady kamínků mě nejvíce zaujaly černé hvězdičky, tak je nasázím doprostřed každého nehtu po třech a na závěr přelakuji bezbarvým lakem.

Občas jsem sice někde přetáhla, ale vypadá to nad očekávání dobře, pokud milujete extravaganci, Španělsko, horko, léto a jas, tohle je něco pro vás! Byla to trošku piplačka. Pokud to budete zkoušet, určitě si nachystejte pinzetu, protože titěrňoučký kamínky se špatně berou do ruky. Dávejte pozor, ať ozdůbky dáte tou správnou stranou. Jinak si s tím můžete hrát, jak vás napadne, rozmístit je jen tak halabala, dát je diagonálně, rovně, do obloučku… Docela mě to bavilo.

A teď šaty

Mám sice asymetrickou postavu, ale jsem vysoká a mám štíhlý pas. Zbytek proporcí sice nic moc, ale dobře střižené šaty dokážou zázrak. A na dnešní večer mám nachystané sytě rudé šaty s nabíranou sukní nad kolena, ve kterých se mi bude skvěle tančit. Sladím je s nehty i s vlasy, vezmu si k nim černé polobotky a až si vyčešu vlasy nahoru, asi mě zase budou balit motorkáři a pankáči. Ale co, mně se to takhle líbí!

Líčení mi zabere už jen chviličku, mám hodně světlé řasy a obočí, jinak stačí trochu rtěnky, BB krém a jsem jako ze žurnálu.

A jde se pařit!

Cítila jsem se opravdu hezká. A když jsme se Sofkou vešly do klubu, rozhodla jsem se, že si to prostě užiju a objednala jsem si Tequilu Sunrise, abych se cítila dostatečně buržoazně. Popíjela jsem oslnivý červenavý nápoj a cítila jsem se šíleně oslnivě.
Jenže Sofka byla asi oslnivější a než jsem ji stačila dovyprávět historiku o jednom kolegovi z práce, který chodí na záchod každý den ve stejný čas, na stejně dlouhou dobu, už tančila s nějakým hipsterem, kterému stěží bylo pětadvacet.

Šlo by to i bez večírku

Objednala jsem si další koktejl a chvíli se na mě usmíval hipsterův kámoš, který byl tak o půl metru menší než já a zkoušel mě balit na fotosyntézu, nebo nějakou jinou syntézu. Hm… Studenti přírodních věd si z nějakého důvodu vždy troufají na starší. Když jsem se ho konečně zbavila, sednul si ke mně chlapík, který vypadal trošku jako Lemmy z Motörhead. Pro ty, kdo neznají, znamená to, že neměl zuby, házel prořídlými vlasy, měl pejzy a snažil se mě dostat do jistého nonstopáče na legendární turnaj ve fotbálku.

Čest Lemmyho památce, ale já jdu spát. Schválně, jestli bude zítřejší telefonát od Sofie zase plačtivý. Je mi to fuk, jsem naštvaná a za trest jí ten telefon nebudu brát. Aspoň hodinu.

Typické ráno, aneb jak jsem šla do práce

Ráno vstávám v šest. A přípravy na to, abych někam odešla, mi většinou trvají dost dlouho, asi tak, jako každé ženě. Mé okolí nechápe, proč vstávám tak brzy, když se do práce stejně před půl devátou nikdy nedohrabu.

Třeba dnes. Bylo takovéto typické, ošklivé ráno, podzimní, tmavé, studené, do kterého se těžko vstává. Do toho jsme měla trošku kocovinu, protože jsem si včera lakovala nehty a u toho musím vždycky pít víno, jinak mi to nejde. A ano, už po dvou skleničkách vína mám někdy kocovinu. Sem smolařka.

Nejdřív do sebe láduju müsli a koukám před sebe. To je ten moment, kdy jsem ráda, že bydlím sama, protože můžu koukat do blba a nemusím si s nikým povídat. A pak přijde ten strašný moment, kdy se musím jít obléct.

Oblékání se

Chci si vzít svoji oblíbenou puntíkatou sukni, jenže k té se bohužel hodí jen černý minisvetřík, který je zrovna ve špíně. Na černou košili s kytičkami to taky nevidím, ta se hodí jen k modrým kalhotám a u těch se mi zrovna dnes zdá, že mi dělají „kejty“ a v kombinaci s černýma bych vypadala jako pohřebák.

Ke žlutým šatům si nemůžu vzít své oblíbené modré lodičky, protože by působily jako pěst na oko. Ale i tak to zkouším a už potřetí se převlékám. Ach bože, proč mám tak asymetrickou postavu? Ta zelená halenka od sestry je tak pěkná, ale bohužel mi do ní chybí bitevní arzenál… Volné vršky prostě nosit nemůžu…

Přestává mě to bavit. Ještě, že existuje business móda, to je taková zachránkyně, že když nevíte coby, oblečete se jak figurína z Orsaye. Takže formální tmavě modré šaty k modrým lodičkám půjdou. Sto let mi trvá, než šaty zapnu, nevím, kdo vymyslel takovou blbost, jako je zapínání vzadu. Pokud ženská bydlí sama, takové šaty by vůbec neměla nosit, protože pro jejich zapnutí/rozepnutí si tak trochu musí zahrát na hadí ženu a riskovat hexenšus. Nahodím sako a část ranního souboje je vyhraná.

Obsedantně kompulzivní porucha

Líčím se a popíjím u toho kávu. Mám na nose ošklivý bílý puntík. Takže ho vymáčknu a pak musím tak deset minut počkat, než se mi uklidní pokožka, abych ranní rituál mohla dokončit. Zatím si projíždím zpravodajství a hledám živelné katastrofy, černou kroniku a podobně. Pak si povzdychnu, protože je mi líto všech těch lidí, co se buď včera zabili na silnici, nebo jim povodeň vzala dům. Život je tak nespravedlivej, říkám si a dokončuji svoji fasádu.

Zkontroluji si, jestli mám v kabelce mobil, peněženku a klíče a vyjdu z bytu. Potom si vzpomenu, že jsem zapomněla zalít květiny a vzít si krabičku s obědem. Vracím se. Když zamykám na chodbě, radši se jdu ještě přesvědčit, jestli jsem nenechala zapnutý toustovač. Co na tom, že jsem dneska netoustovala, jistota je jistota.

Když zamykám potřetí, napadne mě, že bych si možná měla vzít knížku, protože odpoledne jdu k zubaři. Vracím se pro knížku a při té příležitosti kontroluji, jestli jsem nenechala rozsvícenou lampičku v ložnici.

A pak už konečně sedám do auta. Zapomněla jsem si náušnice, ale vracet už se nebudu. Bude to hrozný den, protože bez náušnic se cítím nesvá. Takže… Do práce přicházím ve tři čtvrtě na devět. A to mi cesta trvá tak dvacet minut.

Girls just wanna have fun aneb jak jsem si dělala den sama pro sebe

Z minulé závěrky mám výrazný přesčas. Takže si beru náhradní volno, trošku si odpočinu a udělám si takový ten dámský den, jak o něm píšou vždy v časopisech a dají k němu pokaždé to stejné ilustrační foto - dámu s umotaným ručníkovým turbanem kolem hlavy s bílou pleťovou maskou a se dvěma okurkami na očních víčcích.

Ani se mi moc nechce googlit. Prostě beru kokosový olej, smíchám ho s vajíčkem, přidám pár lžiček medu (určitě je to totiž přírodní antioxidant a všechny ty kraviny, co se kolem toho vždycky píší). A ještě tam plácnu trošku bílého jogurtu, protože prostě proto. Výslednou masku si vmasíruju do vlasů, zabalím je do igelitu a jdu žehlit a koukat na jeden z přiblblých seriálů, ani nebudu psát jméno, protože nechci, aby nikdo z mého okolí věděl, že se na něj koukám, protože dělám, že nekoukám.
Když si vlasovou masku sundávám, vzpomenu si, že vajíčka používali kamarádi, když jsme jeli na festival a oni si chtěli udělat číro. Přesně tak totiž moje vlasy teď vypadají. Jako kdybych se chystala na koncert Visáčů. Takže příště bez vajíčka, jinak to ale bylo moc příjemné.

Někdy je lepší koupit, než DIY

Na obličej mám něco speciálního. Koupila jsem si kaviárovou pleťovou masku, která obsahuje tu magickou kyselinu hya… něco a kolagen. A v mém věku potřebuji doopravdy vypnout a zjemnit pleť. Začínám uvažovat o tom, že se vykašlu na svoje „home made“ pleťové masky a budu používat jen tuto kaviárovou. Je skvělá, opravdu se mi zdá, že funguje. Tak snad to není jen placebo a opravdu mi ta pleť vydrží alespoň ještě chvilinku hebká.

Nožičky, nožičky, zase si neodpočinete

V každém magazínu se píše, že máte svým nožkám dopřát relax. Takže jsem se do toho pustila. A protože nedám ani ránu bez svého kokosového oleje, do lázně jsem ho nalila. Citrónová šťáva je klasika, protože rozjasňuje nehty a odstraňuje z nich zežloutnutí z nekvalitních laků – u mě nutnost, protože zkouším neustále nové laky. Do lázně nasypu spoustu mořské soli, přidám trochu mléka a hrstku levandule a květů heřmánků, které jsem si koupila na trzích od staré paní, která vypadala jako babička z pohádky.

Zalévá mě blaho. Lázně nohou jsou doopravdy strašně super. Abych měla doopravdy echt relaxační moment, pustila jsem si na mobilu labutí jezero. Vřele doporučuji. Po dvaceti minutách vytahuji zregenerované nožky, udělám si pedikúru, trošku vezmu paty pemzou a ještě nožky natřu vazelínou a zabalím do ponožek. Zítra budou hebounké a připravené na mé experimenty v nehtovém designu. A pak si lehnu na postel a pouštím si televizi, tentokrát nějaký artový program, abych se cítila doopravdy nad věcí.

A pak nastává konec pohody…

Volá Sofka. Křičí na mě do telefonu, že s Milanem se už zase rozešli a jestli nepůjdu na kafe. Vysvětluju jí, že mám zrovna nohy namazané vazelínou. Prý je mám strčit do tenisek a přijít. Se Sofií je to těžký, s Milanem se rozvedli už před pěti lety, jenže už po pár měsících se jim začalo stýskat. Takže to zase dávali dohromady. A takhle to je pořád.

Otírám vazelínu z nohou a můj dámský den končí, aniž by pořádně začal. Ani jsem nestihla připravovat domácí zmrzlinu a plést košíky. Jindy. Teď jdu za svou pofidérní kámoškou řešit její pofidérní vztah.