Jak jsem se léčila avokádovou pomazánkou

Asi každý zná ty dny, kdy chce být úplně sám, s nikým se nebavit… A mě se to stává často a nejhorší to je, když začíná jaro. Na jaře nesnáším svou účetnicko-finanční práci, kterou normálně zbožňuji, protože miluji čísla. Na jaře totiž začne být venku hezky a já mám z kanceláře krásný výhled do parku. Takže musím zatáhnout žaluzii, protože jinak nekoukám do počítače, ale do parku a tiše vzdychám a závidím těm lidem, co se sedí u umělého jezírka a jedí sendviče, nebo kouří jointy. Jsou zkrátka venku a já jsem vevnitř.


Na jaře mě štve i to, že jsou nesnesitelný všechny moje kamarádky. Teda, ne že bych jich měla tolik, kromě Sofie jsou všechny ostatní spíš známé, než kamarádky, ale i tak mi pijí krev. Dokonce jsem si i přeobjednala cvičení, abych se s nimi nemusela bavit. Takže zatímco dělám, jakože jsem líná, chodím na ranní lekce a nikdo o tom neví. A taky se mi nechce chodit nakupovat, nebaví mě číst si, ani koukat na filmy a takhle bych mohla pokračovat. Zkrátka jarní smuténka. Známe? Známe všichni, takže s tím nebudu otravovat, ale řeknu vám, jakou jsem zkusila léčbu.

Vouchery, co s nimi?

Na co si pořád šetřím ty přesčasy, dovolené a sick days? Rozhodla jsem se, že nebudu škudla a vzala jsem si na středu náhradní volno. Vytáhla jsem z nočního stolku desky s vouchery, které jsem v poslední době dostala od přátel.

Poukázka do sauny, poukázka na pivní lázně, tatarák pro čtyři, romantický víkend ve dvou…. No mám toho hodně a většina z voucherů už brzy projde. Proč mi to vůbec ty lidi dávají? Stejně to akorát hodím do desek, dokud to neprojde.

Nakonec jsem zavřela oči a z hromádky vylosovala jeden voucher, poukaz do solné jeskyně a ihned se tam objednala. Zbytek jsem si nafotila, romantický víkend ve dvou jsem hned poslala Sofce – romantická je na něm jenom vířivka se šampaňským, to můžu podstoupit i s kamarádkou, i když bůhví, jak se tam na nás budou tvářit.

Protismuténková středa aneb sůl už nikdy

Ve středu ráno jsem vyspávala a k snídani, teda skoro k obědu, jsem si udělala míchaný vajíčka, hezky na sádle, tak jak nikomu jinému nechutnají. Ale já jsem na nich vyrostla, tak co. Potom jsem si v bazénu uplavala kilometr. Vylezla jsem úplně rozbolavělá, se zarudlýma očima. Plavat chodím tak jednou za rok a podle toho to taky vypadá.

Solná jeskyně byla hrůza! Budu tam sedět sama, dýchat čerstvý vzduch a číst si nějaký ženský časopis, který jsem si před chvílí koupila v trafice, protože byl plný módy … Tato krásná představa se ihned rozplynula jako mračna v červnu. Kapacita byla osm lidí a kromě mě tam byly ještě dvě maminky, dohromady s pěti dětmi.

Peroxid versus Ježek

„A Vojtíška zase zlobí průdušky. Antibiotika má chudák letos už potřetí,“ vysvětluje peroxidová maminka druhé mamince, která má vlasy na ježka. „ No, jasný vždyť naše Samanta, ta stoná každou chvíli, ale tady se ty bacily nasajou do tý soli, to je paráda prostě.“ odpovídá Ježkovka

„ No hele, a když to nasává ta sůl, nemůžou se ostatní děcka nakazit? Jakože to pak taky dejchaj“ mrkne Peroxidka na další, asi své ratolesti a já jdu do kolen. No jestli si odsud po zápalu plic donesu ještě nemocný průdušky, tak to mě klepne pepka.“

„Ale prosímtě, tady to pořád denzifikujou, tou UV lampou,“ směje se Ježkovka a hladí Samantu po hlavě. „Budou, jak rybičky uvidíš.“

Neudržím se a vybuchnu smíchy. Mám sto chutí zeptat se, co si paní pod pojmem „denzifikovat“ představuje, ale bojím se, že bychom zabředly do nepříjemné situace. Otočí se na mě tázavým pohledem a ptá se, kde mám děti a proč jsem je nevzala s sebou. Odpovím, že mají taky nemocné průdušky a že jsou v nemocnici a radši odtamtud odejdu. Ach jo, proč jsem radši neřekla, že jsem bezdětná, stejně jako Renée Zellweger, ta slavná Bridget Jones.

A co nakonec překoná smuténku? Avokádo!

Přijdu domů pěkně utrápená. Zaplavala jsem si pěkně, ale mám rudé oči. A po té nechutné solné jeskyni jsem se strašně dlouho sprchovala, abych ze sebe smyla ty domnělé bacily. A teď jsem vysušená jak citrón.

A pak mě napadl spásný nápad. My o Bridget Jones, tak si udělám Bridget večer. Ve špajzu jsem našla celý sáček nachos a k tomu jsem si udělala avokádovou pomazánku. Dělám ji jednoduše, jen rozmačkám avokádo vidličkou, zakápnu ho citrónem a olivovým olejem a je to! Lepší než guacamole! Pak už stačilo jen otevřít láhev Bordeaux, zapnout film a pojídat k tomu nachos se salsou. A cítila jsem se skvěle.

Plyne z toho jedno ponaučení. Když se chcete zbavit jarní smuténky, nedělejte žádný rádoby ušlechtilý wellness program a k té televizi si s vínem a nachos sedněte rovnou. Ušetříte si čas i starosti o své zdraví.

TIP: Avokádová pomazánka je skvělá třeba na snídani s volským okem. Jen bych ji teda snídala než si půjdete vyčistit zuby.

Jak jsem pekla banánové cookies, aneb jak na zavření huby stěžovatelkám

Rok 2018 sice začal trošku zvláštně, monoklem, rozbitým oknem a skvělou pařbou, ale jinak mám pocit, že letošní rok bude fajn. I když jsem skoro měsíc po pařbě proležela doma se zápalem plic a ještě nyní mám bez make-upu popelavě bledý obličej, mám pozitivní předtuchy. A proto jsem kývla i na dámskou jízdu, kterou u mě chtěla pořádat Sofka.

Její známou opustil manžel tři měsíce po svatbě a vykládala o tom od rána do večera. A Sofie už to nehodlala dál poslouchat a rozhodla se, že zkusí léčbu Evženkou. Vzhledem k tomu, že mám zvláštní dar, naprosto vypnout a klidně dvě hodiny nevnímat, když na mě někdo mluví,  rozhodla se, že onu nešťastnici Moniku, vezme ke mně na dýchánek – občas si Sofkou děláme takovou malou kuchařskou show, to se jí bude líbit.

Víno to jistí, jedeme na vlně Bordeaux

Pár dnů před večeří jsme se Sofkou vytáhly náš Moudrý kloubouk a pustily se do losovačky. Hlavní chod padnul na Moniku, na mě dezert a na Sofku předkrm. Měla jsem radost, protože dezerty dělám nejradši. A taky jsem zvědavá na tu Moniku, viděly jsme se jen párkrát, ale nosí dlouhé špičaté nehty ve tvaru stiletto, tak se těším na to, až s tím bude neobratně vařit a já se jí budu nenápadně smát.

Nakoupila jsem tři láhve mého oblíbeného červeného Bordeaux, u kterého je mi srdečně jedno, jaký je to ročník, jestli je ze severního nebo z jižního svahu, výběr z bobulí, nebo pozdní sběr, ten název pěkně zní, barvu to má hezky červenou a chutná to dobře. A nenechte se zmást. Ve sklípku (malé špajzce v kuchyni) mám ještě dost flašek. Jsem připravená i na nukleární válku.

Ach, ty moje milované banány!

Potom, co holky přišly a nalily jsme si pořádnou lampu vína, pustily jsme se do přípravy, každá svého pokrmu. Naplánovala jsem si, že připravím banánové cookies, protože miluju banány a taky miluju cookies.

Popadla jsem 2 větší banány, přidala hrnek ovesných vloček a pořádnou nálož vlašských ořechů a rozinek. Rozinky teda sice nemám moc ráda, ale v cookies chutnají dobře. Potom jsem do misky nasypala půl lžičky vanilkového extraktu, 1 lžičku mleté skořice a potom vše smíchala.

Hloupý Tonda a jelení ragú

Zatímco jsem ze směsi modelovala placičky, Monika vysvětlovala, že spolu s Tondou byli patnáct let spolu a on se pořád ne a ne vymáčknout. A když jí loni na dovolené na Džerbě požádala o ruku, málem jí klepla pepka, jak byla šťastná. Svatba stála skoro dvě stě táců, protože mají oba hodně příbuzných, spoustu kamarádů, známých a taky museli recipročně pozvat všechny, co už na svatbu pozvali je. Tahle velká sláva skončila po pár měsících tím, že Tonda položil prstýnek na stůl, řekl, že si takhle manželství nepředstavoval, že už jí nemiluje a odešel.

Monika pro nás připravila jelení ragú s lesními plody, ale protože příprava trvá dlouho, nachystala ho už doma a jejím úkolem ho bylo tady jen přihřát. Takže měla spoustu času šermovat se skleničkou a vykládat u toho. V duchu jsem si říkala, že ten Tonda byl blbej jak tágo, když si myslel, že po patnácti letech vztahu svatba něco změní. Pak jsem si uvědomila, že jsem si to neříkala jen v duchu.

Monice začaly téct slzy, ale pak si je utřela se slovy, že mám pravdu, že Tonda je kretén a že jí zostudil před sto dvaceti lidmi, kteří jim byli na svatbě a všemi dalšími, co se o tom doslechli.

A stornovat se to nedá?

„No a budeš jim vracet ty svatební dary? A prsten necháš roztavit?“ zeptala se Sofie, která už v sobě měla druhou skleničku na lačno. Monika se skrz slzy jen zasmála a řekla, že to po ní nikdo výslovně nechtěl, ale využila to k tomu, aby vrátila dary, o které stejně neměla zájem. Tak jako odšťavňovač, který už doma má, nebo vysavač, který z nějakého důvodu není bezdrátový.

Já jsem zatím vyskládala nachystané cookies na plech a dala je do trouby, předehřáté  na 180° stupňů. Sofka se statečně prala s uzeným lososem, který nakrájela na kostičky, smíchala ho s guacamole a dalšími podivnými ingrediencemi a zabalila do listového těsta. Je ten typ holky, která vaří tím způsobem, že popadne prvních pár ingrediencí, které jí padnou do oka a pak je spolu smíchá.

Monika svým stilettem rozčileně bubnovala do mé krásné kuchyňské linky a tvářila se na mě zakaboněně, když jsem se jí zeptala, jestli jde svatba stornovat. „Nejde stornovat. Ale kdyby to šlo, tak bych to udělala. A stornovala bych i celých těch patnáct let, co jsme byli spolu. Možná bych dneska chodila s Koubou, kterej mě naháněl, a byla by ze mě paní radová. Kouba totiž teď pracuje na ministerstvu zahraničí,“ křičela.

Ožužlaná tkanička a další nechuťárny

Sofčina roláda už trochu zchladla, tak jsme se posadily ke stolu a pustily se do předkrmu.  Kupodivu to nevypadalo špatně. Sotva jsem otevřela pusu, abych se jí zeptala na Patrika, Monika nám začala vykládat o své svatební cestě na Bali, jaká to byla škoda peněz a že by si radši nechala provrtat koleno, než znova za takovou blbost utrácet. Potom se zvedla a naservírovala nám jelení ragú.

Bylo výborné, jen škoda, že nám ho kazila tím vyprávěním o Tondových zlozvycích. On si fakt někdo žužlá tkaničky od mikiny? A potom, co se ráno učeše, ještě pět minut předstírá, že hraje na hřeben. Cestou ze záchodu říká „Tak to bychom měli“. A po sexu…ale to už sem radši ani nebudu psát.

Po hlavním chodu jsme si dávaly na balkóně doutník, který mi přivezla kolegyně Pepina z Nikaraguy, protože jsem jí ochotně zastupovala v době, kdy by si normálně dovolenou nemohla vzít. Užívala jsem si, že mohu kouř vtahovat do úst a občas jsem si omylem šlukla do plic, což skončilo pořádným záchvatem kašle. Díky tomu jsem moc neslyšela, co Monika říká. Ale jelikož už jsme dopíjeli třetí flašku, bylo to spíš úpění.

A konečně můj um

Uvařila jsem všem kávu a položila na stůl svou banánovou chloubu. Monika na to řekla, že Tonda byl na banány alergický a že by mu ráda jeden strčila do chřtánu. Ona existuje i alergie na banány? Hned jsem si začala Moniku představovat, jak Tondovi cpe cookies do krku, stejně jako když se krmí husy a musela jsem se pěkně od plic zasmát. Pak jsem se zase hrozně rozkašlala, takže to vypadalo, že mám hysterický záchvat smíchu.

Když jsem otevírala čtvrtou flašku…

… tak jsem dostala chuť Tondovi zavolat a říct mu, že je diletant a říct Monice, že je ufňukaná nána. Pak jsem si uvědomila, že jsem to opět doopravdy řekla. Sakra.

O to víc mě udivilo, když mi ta nešťastnice přitakala a řekla, že ji mrzí, že s tím takhle všechny otravuje. A potom jsme dorazily čtvrtou flašku, a šťastně spolu všechny fňukaly až do rána. Moje super cookies mi teda nikdo nepochválil, ani neokomentoval, ale jsou boží, tak je zkuste aspoň vy. Tady je malá rekapitulace a dobrou chuť.

Ingredience

Základ

• 2 větší zralé banány
• 1 hrnek ovesných vloček

Volitelné:

• vlašské ořechy
• hrozinky
• 1/2 lžičky vanilkového extraktu
• 1 lžičku mleté skořice

Rozmačkáme banány, přidáme ovesné vločky a podle chuti ořechy, hrozinky, vanilkový extrakt a mletou skořici. Sypké části musí být vždy do jednoho hrnku. Přidáme-li více ořechů = ubereme vloček apod. Na plech a pečicí papír vytvarujeme placičky a pečeme zhruba 15-20 minut na 180°C

Jak jsem slavila Silvestra

Vánoce mám ráda. Nelíbí se mi, že je v poslední době v módě Vánoce nenávidět. Já si je užívám od začátku až do konce. Ráda nakupuju dárky, ráda peču cukroví, obcházím kamarádky s domácím svařákem a punčem, chodím do lesa dávat zvířátkům jídlo, i když nemám ráda zvířátka a tak všelijak podobně. A užila jsem si je i letos.

Na Vánoce se nás sešlo hodně, rodiče, ségra se svým přítelem a ještě pár známých z rybářského spolu mých rodičů. U nás byl Štědrý večer vždycky perfektní, nenadávala jsem na něj ani v pubertě. Naši jsou sice trochu držšgrešle, ale na štědrovečerní večeři by pozvali klidně regiment, jen ať je to pořádná veselice, žádná otrava u svíček. Nacpeme se kapry (candátem, štikou, nebo čímkoliv co naši nebo někdo z rybářského spolku zrovna uloví), rozbalíme dárky, odšpuntujeme flašky a končíme až za kuropění. Pětadvacátého většinou celý den všichni spíme a rozdýcháváme velkou oslavu.

I letos tomu tak bylo. Moji nejmilovanější pochopili, že rybařit opravdu nebudu a konečně jsem k Vánocům nedostala žádnou rybářskou výbavu, ale jen poukazy! Jak miluju poukazy, hned jak otevřou obchoďáky, nechám je padnout za vlast. Až na ten poukaz na tři měsíce do fitness centra, to si ještě rozmyslím, co s ním udělám.

Nuda mezi svátky, aneb uspořádám párty

Kvůli přesčasům mi zbylo strašně moc dovolené, tak jsem si mezi svátky udělala pohodičku a vzala si volno. Jenže potom, co jsem vyspala vánoční večírek a sedmadvacátého utratila všechny poukazy (nová kabelka, heč, nové kozačky, dvakrát heč, nesehnala jsem kabát ach jo), jsem se začala nudit.

Bože, co budu celou tu dobu dělat.

Od kolaudačky u Sofčina amanta Patrika mi občas napíše Mirek, jeho kamarád, který po mě tak trochu vyjel. Po kolaudačce mi ihned napsal a asi o tři dny později mi poslal pozvánku na fotbalový zápas jejich amatérského týmu, což jsem s díky odmítla. Fotbalu nerozumím a ani s tím nehodlám začínat. Pak mě zval do kina, ale tam je tma. To by taky nebylo dobrý, čím jsem starší, tím víc mě děsí tyhlety pubertální randíčka.

Dvakrát jsem ho odmítla a teď je tak trochu řada na mě. A jelikož jsem propadla mezisvátkové nudě a nevěděla co si počít, napadlo mě, že udělám párty a spojím děsivé s ještě děsivějším. Zabiju nudu a pozvu i ty čutálisty a zjistím, jestli Mirek ano či ne.

Nové šaty, tuna pomazánek a jde se na věc

Když jsem svůj nápad nadnesla Sofce, souhlasila, stejně zatím neměli s Patrikem žádné plány a nechávali to na poslední chvíli. I Patrikovi se líbil nápad, že aby nemusel volit mezi přáteli a Sofií, že můžou přijít všichni ke mně. A po půlnoci půjdeme do klubu, který je zhruba tak deset minut chůze od mého bytu. Kromě Patrika, jeho spoluhráčů a pár přítelkyň jsem pozvala ještě pár kamarádů z vejšky a několik kolegů z práce. Nakonec mi potvrdilo účast asi třináct lidí.

Osmadvacátého jsem si koupila nové šaty a devětadvacátého dekoraci a jídlo. Třicátého jsem šla ráno plavat a večer začala dělat guláš. V neděli ráno přišla Sofka, nachystaly jsme spolu tuny pomazánek, pár sladkých dezertů a hlavně nachladily dostatek alkoholu.

V sedm se začali všichni scházet. Jsem nervózní člověk, hrozně nervózní člověk a nemám ráda lidi ve svém bytě. Ale říká se, člověk má proti své pohodlnosti bojovat. Takže jsem vítala hosty, rozdávala welcome drinky a porce guláše. Večírek se rozjel a bylo to docela prima.

Střepy přináší štěstí. Doopravdy?

S Mirkem jsem se letmo přivítala a než jsme si stačili trochu popovídat, už hrál se zbytkem čutálistů poker. Já a dámy jsme mezitím vedly diskuzi na úrovni a pouštěly si devadesátá léta, se slovy „to byly časy“.

Když kluci dohráli poker a sedli si k nám, Sofka se nabídla, že bude chvíli ostřížím zrakem hlídat prázdné skleničky mých hostů a já se začala s Mirkem bavit o počasí. Najednou se ozvala rána a začalo se tříštit sklo. Zaječela jsem, vběhla do kuchyně a na zemi našla dlažební kostku. Někdo mi záměrně vysklil kuchyňské okno.

Mirek s Patrikem vyběhli ven, ty výtržníky chytit, ale nepodařilo se. Takže nezbylo než zavolat policii, sepsat to a doufat, že pojišťovna něco přidá. Když se mě policista ptal, jestli nemám nějaké nepřátele, šla jsem do kolen. Nakonec jsme se ale nějak domluvili, sepsali to. Než si vše nafotil a než jsem uklidila postatentátní svinčík, bylo skoro 11 hodin. Se Sofií jsme začaly chystat koktejly.

Novoroční přípitek a monokl

Sice jsem měla nachystaný i sekt, ale chtěla jsem, aby byl začátek letošního roku něčím ozvláštněný, tak jsme spolu se Sofkou připravily pro každého banánové daiquiri, můj tajný recept, který si každý zamiluje. Odpočítali jsme půlnoc, symbolicky odbouchli šampáňo, které si ale dal málokdo, většina si ťukla s mým (doufám) legendárním koktejlem, který měl deštníček i třešničku a vypadal (doufám) naprosto skvěle.

Popíjeli jsme daiquiri, koukali na ohňostroj, dámy měly prskavky, chlapi římské svíce. Čutálista Tomáš měl s sebou pyrotechniku asi za dva tisíce, takže bylo doopravdy na co koukat, měl spoustu světlic, dělobuchů, vosiček a podobných legrácek, takže jsme se skvěle bavili. Až do chvíle, kdy nechal odpalovat svou přítelkyni Julinu. Ta podpálila petardu, lekla se a odhodila ji asi tak metr ode mě. Po výbuchu od petardy vyletěl kousek těla, který mě švihnul do levé tváře. I když už jsem dospělá a statečná, po pár sekundách jsem ucítila, že mi po tváři tečou slzy.

Jak na Nový, tak….?

Vrátili jsme se do bytu, Sofka všem rozdala kousek svého novoročního koláče, který má tak dobrý krém, že ho miluji i já, která krémy nenávidí a zatímco všichni spokojeně mlaskali, já jsem si ledovala tvář a kousek dortu, který přede mnou stál, jsem solila proudem slz.

Mirek si vedle mě galantně sedl, že mi ten mražený hrášek na tváři podrží, abych si mohla v klidu sníst ten novoroční dort. Neměla jsem na něj sice ani pomyšlení, ale říká se, že cukr léčí, tak jsem to zkusila.

Tak takhle začal můj rok 2018. Mám v kuchyni vysklené okno, oteklou tvář, která se začíná vybarvovat do žlutofialové, a tím leknutím jsem si zpotila šaty. To se musí nějak napravit, protože tahle párty, přeci musí být nezapomenutelná. Osušila jsem slzy, nahodila úsměv, kopla jsem do sebe panáka a navrhla přesun do klubu.

Tanec až do šesti do rána

Panáky jsem si dala ještě tři a pak jsem tančila až do rána, všechny mé oblíbené figury od praní prádla a věšení až po potápěče. Došlo i na Spice Girls. Když mě Mirek doprovázel nad ránem domů, ještě jsem mu cestou ukazovala, jak se správně tančí kozáček, protože on to prý nikdy neviděl. Ráno jsem sice měla žaludek na vodě, tvář v jednom ohni a v bytě průvan, protože mi chybí okno, ale jinak to bylo moc fajn.

Takže, šťastný Nový rok 2018!

Jak jsem šla na kolaudačku

Slovo kolaudačka zní hrozně vznešeně, důležitě a tak skoro úřednicky. Na pár kolaudačkách už jsem v životě byla, ale většinou to bylo v době, kdy mi bylo kolem dvaceti a mí přátelé spolu začínali bydlet v pronajatých bytech. To se pak kolaudovalo jedna báseň.

Když jsem se sestěhovala s Bořkem, mým prvním opravdu vážným vztahem, se kterým jsem vydržela tři a půl roku, žádnou kolaudačku jsme nedělali. Byli jsme tehdy ještě chudí studenti a veškerý peníze nám vcuclo zrcadlo, kobereček, předložka do koupelny a další ptákoviny, které do nového, pronajatého bytu potřebujete.

Zlomená ruka a nevěrný chlap

S Bořkem to bylo moc fajn, oba jsme měli rádi sport, poslouchali jsme metal, jezdili na festivaly v gládách a v kožených bundách (to se mi moc nelíbilo, ale co pro lásku neuděláte), ale také jsme se občas rádi vyfikli a vyrazili na nějakou buržoazní party. Pak Bořek dostudoval medicínu a zjistil, že si mnohem lépe rozumí s paní doktorkou z chirurgie, která mi mimochodem operovala ruku, kterou jsem si zlomila, když jsem spadla ze štaflí.

Nemusela jsem nic zjišťovat, Bořek mi vše oznámil a ptal se, jestli mi to nevadí. Tak jsem řekla, že vadí a odstěhovala se. Nedávno jsem s Bořkem byla na kafi, vystřídal zbytek mladých doktorek, které v nemocnici byly a za něco stály, pak zkusil pár sester a teď by radši někoho mimo nemocniční prostředí. Smutné to osudy.

Ve vlastním taky nic

Od Bořka jsem putovala ke kamarádce, kde jsem bydlela tak dlouho, dokud se mi nepodařilo koupit byt. A tam jsem taky kolaudačku nedělala, protože byt vcucl všechny mé úspory, pak taky hypotéka a z dalších výplat jsem šetřila na sedačku.

Takže teď stojím před zrcadlem a chystám se na kolaudačku po více než deseti nebo možná patnácti letech. Beru si na sebe zelené minišaty, protože jak znám Sofku, bude to zase nějaká studentská party. Kdy ta holka konečně pochopí, že by mohla začít lovit spíš ve stojatých vodách, než v dravém, hulvátském, studentském proudu?

S líčením to moc nepřeháním, vlasy do drdolu – my co jsme zrz, máme tu výhodu, že máme opravdu hustou hřívu. Takže si nemusím do culíku strkat žádné houbičky a vytvořím pěkný účes za pár minut. Když se dívám do skříně, musím se zasmát. Ten kožený křivák z dob Bořkových pořád mám. Venku už je sice trochu chladno, spíš na kabát, ale proč ne. Vezmu si ho. K tomu kozačky a hned vypadám jako královo jezdectvo.

A jde se na party

Se Sofií máme sraz o půl šesté. Moc jí to sluší. Na kolaudačku jdeme k Patrikovi, který už kupodivu není student, jenom tak trochu vypadá, protože ho akné ještě pořád nepustilo. Jinak ale vypadá docela sympaticky a Sofii se líbí. Kolik mu je, se radši ani neptám.
Na kolaudačce se nás sejde asi dvanáct, přátelé z práce a z fotbalu, někteří z nich s sebou mají přítelkyně, jiní přišli sami. Byt je ale krásný. Ložnice je úzká nudlička, pracovna taky, ale obývák je obrovský, má určitě aspoň 25 metrů a ústí v sympatickou terasu. Kuchyň vypadá jako bar.

Popkorn a mobil v pivě

Od dob Youtube a Spotify je hudba na večírcích docela přijatelná. Už se nemusí neustále ladit rádio, nebo měnit cédéčka. Tady ale jede docela nudný playlist a proto jsem docela šťastná, když se majitel onoho mobilu rozhodne všem ukázat, jak vodotěsný mobil má a hodí ho do piva. Na kábl se napojí jiný Patrikův kámoš a pouští o něco lepší hudbu.

Beru si mísu popkornu a koukám se před sebe, načež si ke mně přisedne jeden z čutálistů, Mirek a ptá se mě, jestli vím, jak vznikla kapela Korn. Je to natolik nechutná historka, že popkorn radši jíst přestanu. Pak si ke mně sedá Sofie, s tím, že Patrik vypadá jako její exmanžel Milan, akorát je hezčí a mladší. A prý co si o tom myslím.

Jak se pozná kompliment?

Beru si láhev vína na terasu, není to Bordeaux, ale chutná líp než krabicák, takže nad očekávání. A za mnou zase stojí Mirek. Prý jestli vím, proč se to souhvězdí, které vypadá jako dvojité véčko, jmenuje Kassiopeia. Kupodivu, ani jsem nevěděla, že se tak jmenuje. Automaticky očekávám nějakou nechutnou historiku.

Kassiopeia byla prý neuvěřitelně krásná, asi tak jako já. Ale prý se holedbala, že je hezčí, než nějaká vodní nymfa, rozhněvala vládce všech moří Poseidóna a ten na ní poslal příšeru, která jí unesla dceru či co. A sice to nakonec dopadlo dobře, ale Kassiopea je prý teď schválně hlavou dolu a blízko pólu, aby se odnaučila vychloubačnosti. A pak se na mě podívá a říká, že doufá, že mě vychloubačnost netrápí, nerad by totiž, abych taky skončila na obloze hlavou dolů.

Kassiopeia utíká domů

Zatímco jsem přemýšlela nad tím, jak může nějaké souhvězdí viset hlavou dolů, zvlášť když není jisté, jestli je to dvojité w nebo m, mě Mirek najednou začal líbat. A protože jsem osobou plachou a bojácnou, lekla jsem se, až sem na sebe vylila ten bezva rudý skorokrabicák, zamumlala něco jako “musím to jít domů posolit, nebo se té skvrny už nikdy nezbavím“ a utekla jsem.
Není divu, že jsem se lekla, od té doby, co mi můj poslední ex, Filip, utekl za prací do Barcelony, jsem neměla náladu ani pomyšlení na nějaké flirtovaní a na většině večírků jsem chlapy zvládla odpálkovat dřív, než na mě něco zkusili. No, tak teď jsem to nestihla. A vadilo mi to?

Sobota ráno

V sobotu ráno jsem si nachystala svoji oblíbenou snídani, kterou hodinu připravuju a potom ji třeba dvě hodiny jím a jen tak odpočívám. Zrovna když už slanina začínala být tak akorát, mi přišla SMS. Jasně, Sofie určitě píše, jak si to hrozně užila a proč jsem se zase vypařila. Když vezmu mobil do ruky a podívám se na displej, vidím, že to není Sofie. Píše mi Mirek. Kde na mě sakra vzal číslo?