Typické ráno, aneb jak jsem šla do práce

Ráno vstávám v šest. A přípravy na to, abych někam odešla, mi většinou trvají dost dlouho, asi tak, jako každé ženě. Mé okolí nechápe, proč vstávám tak brzy, když se do práce stejně před půl devátou nikdy nedohrabu.

Třeba dnes. Bylo takovéto typické, ošklivé ráno, podzimní, tmavé, studené, do kterého se těžko vstává. Do toho jsme měla trošku kocovinu, protože jsem si včera lakovala nehty a u toho musím vždycky pít víno, jinak mi to nejde. A ano, už po dvou skleničkách vína mám někdy kocovinu. Sem smolařka.

Nejdřív do sebe láduju müsli a koukám před sebe. To je ten moment, kdy jsem ráda, že bydlím sama, protože můžu koukat do blba a nemusím si s nikým povídat. A pak přijde ten strašný moment, kdy se musím jít obléct.

Oblékání se

Chci si vzít svoji oblíbenou puntíkatou sukni, jenže k té se bohužel hodí jen černý minisvetřík, který je zrovna ve špíně. Na černou košili s kytičkami to taky nevidím, ta se hodí jen k modrým kalhotám a u těch se mi zrovna dnes zdá, že mi dělají „kejty“ a v kombinaci s černýma bych vypadala jako pohřebák.

Ke žlutým šatům si nemůžu vzít své oblíbené modré lodičky, protože by působily jako pěst na oko. Ale i tak to zkouším a už potřetí se převlékám. Ach bože, proč mám tak asymetrickou postavu? Ta zelená halenka od sestry je tak pěkná, ale bohužel mi do ní chybí bitevní arzenál… Volné vršky prostě nosit nemůžu…

Přestává mě to bavit. Ještě, že existuje business móda, to je taková zachránkyně, že když nevíte coby, oblečete se jak figurína z Orsaye. Takže formální tmavě modré šaty k modrým lodičkám půjdou. Sto let mi trvá, než šaty zapnu, nevím, kdo vymyslel takovou blbost, jako je zapínání vzadu. Pokud ženská bydlí sama, takové šaty by vůbec neměla nosit, protože pro jejich zapnutí/rozepnutí si tak trochu musí zahrát na hadí ženu a riskovat hexenšus. Nahodím sako a část ranního souboje je vyhraná.

Obsedantně kompulzivní porucha

Líčím se a popíjím u toho kávu. Mám na nose ošklivý bílý puntík. Takže ho vymáčknu a pak musím tak deset minut počkat, než se mi uklidní pokožka, abych ranní rituál mohla dokončit. Zatím si projíždím zpravodajství a hledám živelné katastrofy, černou kroniku a podobně. Pak si povzdychnu, protože je mi líto všech těch lidí, co se buď včera zabili na silnici, nebo jim povodeň vzala dům. Život je tak nespravedlivej, říkám si a dokončuji svoji fasádu.

Zkontroluji si, jestli mám v kabelce mobil, peněženku a klíče a vyjdu z bytu. Potom si vzpomenu, že jsem zapomněla zalít květiny a vzít si krabičku s obědem. Vracím se. Když zamykám na chodbě, radši se jdu ještě přesvědčit, jestli jsem nenechala zapnutý toustovač. Co na tom, že jsem dneska netoustovala, jistota je jistota.

Když zamykám potřetí, napadne mě, že bych si možná měla vzít knížku, protože odpoledne jdu k zubaři. Vracím se pro knížku a při té příležitosti kontroluji, jestli jsem nenechala rozsvícenou lampičku v ložnici.

A pak už konečně sedám do auta. Zapomněla jsem si náušnice, ale vracet už se nebudu. Bude to hrozný den, protože bez náušnic se cítím nesvá. Takže… Do práce přicházím ve tři čtvrtě na devět. A to mi cesta trvá tak dvacet minut.