Jak jsem přestala kouřit

Pořád jsem čekala na to, až přijde ten vhodný den, kdy má člověk přestat kouřit. Tak nějak jsem si myslela, že se jednoho dne ráno probudím a ucítím v sobě nějakou změnu, že v hlavě uslyším signál; „Evženko, nastal čas… Teď už si nezapálíš.“

Jenomže takový den nikdy nepřijde. Na vejšce jsem si říkala, že s cigárama skončím po státnicích. Pak jsem si říkala, že není dobrý nápad přestávat, když nastupuji do prvního zaměstnání. A pak jsem nastupovala do druhého a to taky nebyl vhodný okamžik. Když jsem zaměstnání měnila potřetí, rozhodla jsem se, že cigaret nechám, až si budu chtít pořídit sviště. Jenže… To bych asi nepřestala nikdy.

Den první

Takže jsem s nimi přestala dnes. Žvýkám nikotinovou žvýkačku, v tašce mám pár lízátek a krabičku doutníků, kdyby byla největší krize. První den mám skoro za sebou, sice se mi v práci trochu klepaly ruce, když jsem bušila do klávesnice, ale zvládla jsem to. Teď je osm večer a nejraději bych šla ihned spát. Ale vím, že to ještě tak brzy nepůjde. Za odměnu jsem si otevřela pivo. To mě uspí.

Den druhý

Psala mi kamarádka Sofie, abych s ní večer zašla na kafe. To nedám. Taktak jsem přežila práci a teď otvírám opět pivo, tentokrát nealko, aby se ze mě nestala alkoholička, a koukám na jeden z mých oblíbených nekonečných seriálů (tohle předsevzetí vyřeším až jindy). Spíš než chuť na cigáro mě pořád honí mlsná. Ztloustnout nechci, takže žvýkám nikotinové žvýkačky jak o život.

Den třetí a čtvrtý

„Velmi časté nežádoucí účinky – zažívací obtíže.“ To se píše v příbalovém letáku u nikotinových žvýkaček. Proč jsem si ho nepřečetla předtím? Asi jsem jich včera vyžvýkala moc. Výsledek? Nemůžu se hnout ze záchodu. Nejhorší to je v práci, kdy asi vypadá trošku divně, když každou chvíli někam odbíhám. Beru si sebou telefon, snad to aspoň vypadá, jakože chodím telefonovat.

Den pátý

Absolutní krize. Dala jsem si jednu cigaretu. Ale jen jednu jedinou! Dnes už jsem Sofii neodmítla a šly jsme spolu na kafe. Dala jsem si dvě deci Bordeaux (je mé oblíbené, protože se cítím hrozně buržoazně, když ho piju), pak další dvě deci a pak to přišlo. Vzala jsem si od Sofky cigaretu. To nevadí. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Nikdo nic neviděl, nikdo se nic nedozví.

Den šestý a sedmý

Víkend je pro mě obtížný. Ale uklidila jsem celý byt, v sobotu jsem si zašla na aerobic a v neděli jsem uběhla osm kilometrů. A taky jsem snědla spoustu mramorové bábovky, kterou jsem si koupila. To bych dělat neměla, ale cvičíme proto, abychom jedly, že? Ze všech těch výčitek svědomí jsem si večer aspoň zapálila doutník. To se nepočítá, takže to neva.

Den osmý

Mám pocit, že nic nemá cenu. Nechce se mi chodit ven, nemůžu si sednout na svůj balkón plný krásných kytiček a rozjímat, nemůžu si zajít na nějakou pěknou zahrádku na pivo a jsem pěkně smutná a protivná. A nemůžu žvýkat ani ty pitomý žvýkačky, po kterých běhám jak alík na čokoládě.

Den devátý a desátý

Asi to zmáknu. A když to nepůjde, koupím si fajfku a budu si jen tak bafat. Když se nešlukuje, tak to přeci není takový zlo, ne? Ale mám chuť to ještě zkusit, za sebou deset dnů, ve kterých jsem, s přimhouřenýma očima, vůbec nekouřila a představa, že nebudu kouřit ani dalších deset dnů, mě vůbec neděsí. Tak mi držte palce.