Jak jsem si kupovala boty

Nesnáším nákup bot. Za prvé nemám krásné nožky jako Popelka a za druhé je nemám ani stejně velké. Jedna nožka velikosti čtyřicet a druhá jednačtyřicítka. Moje averze k nakupování bot je asi pochopitelná.

Inu, léto pomalu končí a s ním i ta sandálková pohoda, ve které se neřeší, že z jednoho střevíce trošku přečuhuje paleček. Vyrážím proto do océčka, jak dnes mlaďoši říkají obchodním centrům, trošku se potýrat a možná si ještě koupit boty. Dvakrát se zhluboka nadechnout a vstoupit do obchodu.
Takže, líbily by se mi jedny lodičky, a jedny slušný šněrovací boty, ve kterých se bude dobře chodit. Nekladu si ale velký cíle. Lodiček, které víceméně slušně vypadají, najdu jen tři páry. Nejvíce se mi líbí červené na jehlách, ty bych strašně chtěla. Jenže levá prostě padá. Modré se stužkou jsou fajn, ale stojí strašně málo peněz a to je podezřelé. Určitě budou dřít a nerozchodí se. A ty černé jsou prostě nudné.

Zkusím tedy ty šněrovací

Přesunuji se k regálu s polobotkami. „Evi, jsi to ty?“ ozve se za mými zády. Ano jsem to já, ale nevím, kdo jste vy, madam. Nesnáším tato náhodná setkání. Popovídáme si, jak se máme a pak se rozloučíme. Nevím, kdo to byl, ale podívám se doma na fotografie ze střední. Tahle zmalovaná fuchtle s vuittonkou (určitě nebyla pravá), která má své opálení z dovolené na Fuerteventuře, může být Monika, spolužačka, která maturitu udělala až napodruhé. Stane se.

Zkoušení bot už mě přestává bavit. V jednačtyřicítce jsem našla jen dva ucházející páry. Jedny hnědé semišové a i když jsou hezké, na hnědou se ještě cítím mladá, a pak jedny černé lakované - do lakýrek se mi taky nechce, nejsem číšník, ale účetní.

Vracím se k regálu s lodičkami a kupuji si ty červené. Třeba to půjde. Nervózně poklepávám nohou a blížím se k pokladně. Mladý prodavač si mě změří od hlavy až k patě a zeptá se, jestli mám jejich kartu. Když opáčím, že ne, automaticky vytáhne formulář a ptá se mě na jméno. Říkám, že tu kartu nechci (a nechci nikomu říkat své jméno). Když nemám jejich kartu, nedostanu 30% slevu.

„Ale já nemám ráda slevy.“ řeknu a celá fronta za mnou, plná stařenek, co právě po těchto super slevách jdou, se na mě zatváří jako na největšího vyvrhela. Překvapený prodavač se ptá proč. Rychle ze sebe sápu odpověď, něco ve stylu, že se bojím, že zlevněné věci nejsou kvalitní, a že nemám ráda fronty… To už fronta za mnou začíná nepříjemně bzučet. Rychle zaplatím a rudá jako rajče v obličeji vyběhnu z obchodu.

Kdybych mohla kouřit, šla bych si zapálit. Nemůžu. Takže jdu do bagetérie a kupuji si svou oblíbenou bagetu, stejně už je čas večeře. A ejhle, nivová omáčka mi již při třetím soustu vykápne na mé pepito sako. V čistírně bylo minulý týden, když jsem na sebe zvrhla víno, nivu snad otřu.

Stačila hodina a už nemůžu

Asi nejsem normální ženská. Nevydržím nakupovat. A neumím to. Obdivuju dámy, které jsou schopné strávit v obchoďáku celý den. Já projdu jeden obchod, ztrapním se, a když si chci trochu pozdvihnout náladu, pokydám se omáčkou. Ale hlavně, že mám super červený lodičky. Sice mi levá asi při každým druhým kroku upadne a na pravé budu mít rozedřený kotníček do krve, ale to teď ještě nevím. Lov byl úspěšný, jdu domů.