Jak jsem slavila Silvestra

Vánoce mám ráda. Nelíbí se mi, že je v poslední době v módě Vánoce nenávidět. Já si je užívám od začátku až do konce. Ráda nakupuju dárky, ráda peču cukroví, obcházím kamarádky s domácím svařákem a punčem, chodím do lesa dávat zvířátkům jídlo, i když nemám ráda zvířátka a tak všelijak podobně. A užila jsem si je i letos.

Na Vánoce se nás sešlo hodně, rodiče, ségra se svým přítelem a ještě pár známých z rybářského spolu mých rodičů. U nás byl Štědrý večer vždycky perfektní, nenadávala jsem na něj ani v pubertě. Naši jsou sice trochu držšgrešle, ale na štědrovečerní večeři by pozvali klidně regiment, jen ať je to pořádná veselice, žádná otrava u svíček. Nacpeme se kapry (candátem, štikou, nebo čímkoliv co naši nebo někdo z rybářského spolku zrovna uloví), rozbalíme dárky, odšpuntujeme flašky a končíme až za kuropění. Pětadvacátého většinou celý den všichni spíme a rozdýcháváme velkou oslavu.

I letos tomu tak bylo. Moji nejmilovanější pochopili, že rybařit opravdu nebudu a konečně jsem k Vánocům nedostala žádnou rybářskou výbavu, ale jen poukazy! Jak miluju poukazy, hned jak otevřou obchoďáky, nechám je padnout za vlast. Až na ten poukaz na tři měsíce do fitness centra, to si ještě rozmyslím, co s ním udělám.

Nuda mezi svátky, aneb uspořádám párty

Kvůli přesčasům mi zbylo strašně moc dovolené, tak jsem si mezi svátky udělala pohodičku a vzala si volno. Jenže potom, co jsem vyspala vánoční večírek a sedmadvacátého utratila všechny poukazy (nová kabelka, heč, nové kozačky, dvakrát heč, nesehnala jsem kabát ach jo), jsem se začala nudit.

Bože, co budu celou tu dobu dělat.

Od kolaudačky u Sofčina amanta Patrika mi občas napíše Mirek, jeho kamarád, který po mě tak trochu vyjel. Po kolaudačce mi ihned napsal a asi o tři dny později mi poslal pozvánku na fotbalový zápas jejich amatérského týmu, což jsem s díky odmítla. Fotbalu nerozumím a ani s tím nehodlám začínat. Pak mě zval do kina, ale tam je tma. To by taky nebylo dobrý, čím jsem starší, tím víc mě děsí tyhlety pubertální randíčka.

Dvakrát jsem ho odmítla a teď je tak trochu řada na mě. A jelikož jsem propadla mezisvátkové nudě a nevěděla co si počít, napadlo mě, že udělám párty a spojím děsivé s ještě děsivějším. Zabiju nudu a pozvu i ty čutálisty a zjistím, jestli Mirek ano či ne.

Nové šaty, tuna pomazánek a jde se na věc

Když jsem svůj nápad nadnesla Sofce, souhlasila, stejně zatím neměli s Patrikem žádné plány a nechávali to na poslední chvíli. I Patrikovi se líbil nápad, že aby nemusel volit mezi přáteli a Sofií, že můžou přijít všichni ke mně. A po půlnoci půjdeme do klubu, který je zhruba tak deset minut chůze od mého bytu. Kromě Patrika, jeho spoluhráčů a pár přítelkyň jsem pozvala ještě pár kamarádů z vejšky a několik kolegů z práce. Nakonec mi potvrdilo účast asi třináct lidí.

Osmadvacátého jsem si koupila nové šaty a devětadvacátého dekoraci a jídlo. Třicátého jsem šla ráno plavat a večer začala dělat guláš. V neděli ráno přišla Sofka, nachystaly jsme spolu tuny pomazánek, pár sladkých dezertů a hlavně nachladily dostatek alkoholu.

V sedm se začali všichni scházet. Jsem nervózní člověk, hrozně nervózní člověk a nemám ráda lidi ve svém bytě. Ale říká se, člověk má proti své pohodlnosti bojovat. Takže jsem vítala hosty, rozdávala welcome drinky a porce guláše. Večírek se rozjel a bylo to docela prima.

Střepy přináší štěstí. Doopravdy?

S Mirkem jsem se letmo přivítala a než jsme si stačili trochu popovídat, už hrál se zbytkem čutálistů poker. Já a dámy jsme mezitím vedly diskuzi na úrovni a pouštěly si devadesátá léta, se slovy „to byly časy“.

Když kluci dohráli poker a sedli si k nám, Sofka se nabídla, že bude chvíli ostřížím zrakem hlídat prázdné skleničky mých hostů a já se začala s Mirkem bavit o počasí. Najednou se ozvala rána a začalo se tříštit sklo. Zaječela jsem, vběhla do kuchyně a na zemi našla dlažební kostku. Někdo mi záměrně vysklil kuchyňské okno.

Mirek s Patrikem vyběhli ven, ty výtržníky chytit, ale nepodařilo se. Takže nezbylo než zavolat policii, sepsat to a doufat, že pojišťovna něco přidá. Když se mě policista ptal, jestli nemám nějaké nepřátele, šla jsem do kolen. Nakonec jsme se ale nějak domluvili, sepsali to. Než si vše nafotil a než jsem uklidila postatentátní svinčík, bylo skoro 11 hodin. Se Sofií jsme začaly chystat koktejly.

Novoroční přípitek a monokl

Sice jsem měla nachystaný i sekt, ale chtěla jsem, aby byl začátek letošního roku něčím ozvláštněný, tak jsme spolu se Sofkou připravily pro každého banánové daiquiri, můj tajný recept, který si každý zamiluje. Odpočítali jsme půlnoc, symbolicky odbouchli šampáňo, které si ale dal málokdo, většina si ťukla s mým (doufám) legendárním koktejlem, který měl deštníček i třešničku a vypadal (doufám) naprosto skvěle.

Popíjeli jsme daiquiri, koukali na ohňostroj, dámy měly prskavky, chlapi římské svíce. Čutálista Tomáš měl s sebou pyrotechniku asi za dva tisíce, takže bylo doopravdy na co koukat, měl spoustu světlic, dělobuchů, vosiček a podobných legrácek, takže jsme se skvěle bavili. Až do chvíle, kdy nechal odpalovat svou přítelkyni Julinu. Ta podpálila petardu, lekla se a odhodila ji asi tak metr ode mě. Po výbuchu od petardy vyletěl kousek těla, který mě švihnul do levé tváře. I když už jsem dospělá a statečná, po pár sekundách jsem ucítila, že mi po tváři tečou slzy.

Jak na Nový, tak….?

Vrátili jsme se do bytu, Sofka všem rozdala kousek svého novoročního koláče, který má tak dobrý krém, že ho miluji i já, která krémy nenávidí a zatímco všichni spokojeně mlaskali, já jsem si ledovala tvář a kousek dortu, který přede mnou stál, jsem solila proudem slz.

Mirek si vedle mě galantně sedl, že mi ten mražený hrášek na tváři podrží, abych si mohla v klidu sníst ten novoroční dort. Neměla jsem na něj sice ani pomyšlení, ale říká se, že cukr léčí, tak jsem to zkusila.

Tak takhle začal můj rok 2018. Mám v kuchyni vysklené okno, oteklou tvář, která se začíná vybarvovat do žlutofialové, a tím leknutím jsem si zpotila šaty. To se musí nějak napravit, protože tahle párty, přeci musí být nezapomenutelná. Osušila jsem slzy, nahodila úsměv, kopla jsem do sebe panáka a navrhla přesun do klubu.

Tanec až do šesti do rána

Panáky jsem si dala ještě tři a pak jsem tančila až do rána, všechny mé oblíbené figury od praní prádla a věšení až po potápěče. Došlo i na Spice Girls. Když mě Mirek doprovázel nad ránem domů, ještě jsem mu cestou ukazovala, jak se správně tančí kozáček, protože on to prý nikdy neviděl. Ráno jsem sice měla žaludek na vodě, tvář v jednom ohni a v bytě průvan, protože mi chybí okno, ale jinak to bylo moc fajn.

Takže, šťastný Nový rok 2018!

Jak jsem šla na kolaudačku

Slovo kolaudačka zní hrozně vznešeně, důležitě a tak skoro úřednicky. Na pár kolaudačkách už jsem v životě byla, ale většinou to bylo v době, kdy mi bylo kolem dvaceti a mí přátelé spolu začínali bydlet v pronajatých bytech. To se pak kolaudovalo jedna báseň.

Když jsem se sestěhovala s Bořkem, mým prvním opravdu vážným vztahem, se kterým jsem vydržela tři a půl roku, žádnou kolaudačku jsme nedělali. Byli jsme tehdy ještě chudí studenti a veškerý peníze nám vcuclo zrcadlo, kobereček, předložka do koupelny a další ptákoviny, které do nového, pronajatého bytu potřebujete.

Zlomená ruka a nevěrný chlap

S Bořkem to bylo moc fajn, oba jsme měli rádi sport, poslouchali jsme metal, jezdili na festivaly v gládách a v kožených bundách (to se mi moc nelíbilo, ale co pro lásku neuděláte), ale také jsme se občas rádi vyfikli a vyrazili na nějakou buržoazní party. Pak Bořek dostudoval medicínu a zjistil, že si mnohem lépe rozumí s paní doktorkou z chirurgie, která mi mimochodem operovala ruku, kterou jsem si zlomila, když jsem spadla ze štaflí.

Nemusela jsem nic zjišťovat, Bořek mi vše oznámil a ptal se, jestli mi to nevadí. Tak jsem řekla, že vadí a odstěhovala se. Nedávno jsem s Bořkem byla na kafi, vystřídal zbytek mladých doktorek, které v nemocnici byly a za něco stály, pak zkusil pár sester a teď by radši někoho mimo nemocniční prostředí. Smutné to osudy.

Ve vlastním taky nic

Od Bořka jsem putovala ke kamarádce, kde jsem bydlela tak dlouho, dokud se mi nepodařilo koupit byt. A tam jsem taky kolaudačku nedělala, protože byt vcucl všechny mé úspory, pak taky hypotéka a z dalších výplat jsem šetřila na sedačku.

Takže teď stojím před zrcadlem a chystám se na kolaudačku po více než deseti nebo možná patnácti letech. Beru si na sebe zelené minišaty, protože jak znám Sofku, bude to zase nějaká studentská party. Kdy ta holka konečně pochopí, že by mohla začít lovit spíš ve stojatých vodách, než v dravém, hulvátském, studentském proudu?

S líčením to moc nepřeháním, vlasy do drdolu – my co jsme zrz, máme tu výhodu, že máme opravdu hustou hřívu. Takže si nemusím do culíku strkat žádné houbičky a vytvořím pěkný účes za pár minut. Když se dívám do skříně, musím se zasmát. Ten kožený křivák z dob Bořkových pořád mám. Venku už je sice trochu chladno, spíš na kabát, ale proč ne. Vezmu si ho. K tomu kozačky a hned vypadám jako královo jezdectvo.

A jde se na party

Se Sofií máme sraz o půl šesté. Moc jí to sluší. Na kolaudačku jdeme k Patrikovi, který už kupodivu není student, jenom tak trochu vypadá, protože ho akné ještě pořád nepustilo. Jinak ale vypadá docela sympaticky a Sofii se líbí. Kolik mu je, se radši ani neptám.
Na kolaudačce se nás sejde asi dvanáct, přátelé z práce a z fotbalu, někteří z nich s sebou mají přítelkyně, jiní přišli sami. Byt je ale krásný. Ložnice je úzká nudlička, pracovna taky, ale obývák je obrovský, má určitě aspoň 25 metrů a ústí v sympatickou terasu. Kuchyň vypadá jako bar.

Popkorn a mobil v pivě

Od dob Youtube a Spotify je hudba na večírcích docela přijatelná. Už se nemusí neustále ladit rádio, nebo měnit cédéčka. Tady ale jede docela nudný playlist a proto jsem docela šťastná, když se majitel onoho mobilu rozhodne všem ukázat, jak vodotěsný mobil má a hodí ho do piva. Na kábl se napojí jiný Patrikův kámoš a pouští o něco lepší hudbu.

Beru si mísu popkornu a koukám se před sebe, načež si ke mně přisedne jeden z čutálistů, Mirek a ptá se mě, jestli vím, jak vznikla kapela Korn. Je to natolik nechutná historka, že popkorn radši jíst přestanu. Pak si ke mně sedá Sofie, s tím, že Patrik vypadá jako její exmanžel Milan, akorát je hezčí a mladší. A prý co si o tom myslím.

Jak se pozná kompliment?

Beru si láhev vína na terasu, není to Bordeaux, ale chutná líp než krabicák, takže nad očekávání. A za mnou zase stojí Mirek. Prý jestli vím, proč se to souhvězdí, které vypadá jako dvojité véčko, jmenuje Kassiopeia. Kupodivu, ani jsem nevěděla, že se tak jmenuje. Automaticky očekávám nějakou nechutnou historiku.

Kassiopeia byla prý neuvěřitelně krásná, asi tak jako já. Ale prý se holedbala, že je hezčí, než nějaká vodní nymfa, rozhněvala vládce všech moří Poseidóna a ten na ní poslal příšeru, která jí unesla dceru či co. A sice to nakonec dopadlo dobře, ale Kassiopea je prý teď schválně hlavou dolu a blízko pólu, aby se odnaučila vychloubačnosti. A pak se na mě podívá a říká, že doufá, že mě vychloubačnost netrápí, nerad by totiž, abych taky skončila na obloze hlavou dolů.

Kassiopeia utíká domů

Zatímco jsem přemýšlela nad tím, jak může nějaké souhvězdí viset hlavou dolů, zvlášť když není jisté, jestli je to dvojité w nebo m, mě Mirek najednou začal líbat. A protože jsem osobou plachou a bojácnou, lekla jsem se, až sem na sebe vylila ten bezva rudý skorokrabicák, zamumlala něco jako “musím to jít domů posolit, nebo se té skvrny už nikdy nezbavím“ a utekla jsem.
Není divu, že jsem se lekla, od té doby, co mi můj poslední ex, Filip, utekl za prací do Barcelony, jsem neměla náladu ani pomyšlení na nějaké flirtovaní a na většině večírků jsem chlapy zvládla odpálkovat dřív, než na mě něco zkusili. No, tak teď jsem to nestihla. A vadilo mi to?

Sobota ráno

V sobotu ráno jsem si nachystala svoji oblíbenou snídani, kterou hodinu připravuju a potom ji třeba dvě hodiny jím a jen tak odpočívám. Zrovna když už slanina začínala být tak akorát, mi přišla SMS. Jasně, Sofie určitě píše, jak si to hrozně užila a proč jsem se zase vypařila. Když vezmu mobil do ruky a podívám se na displej, vidím, že to není Sofie. Píše mi Mirek. Kde na mě sakra vzal číslo?

Jak jsem jela vlakem

Vlak bývá ve většině zemí luxusní, dražší a cestu v něm si užíváte. Český národní dopravce je také dost drahý, ale o luxusu se nedá mluvit. V poslední době na trh naštěstí vstoupily další, soukromé subjekty, se kterými se dá jezdit. A protože mě čekala služební cesta do Prahy a vůbec žádná chuť stresovat se na D1, vydala jsem do Prahy vlakem.

Klasicky jsem dobíhala na poslední chvíli, takže jsem s sebou neměla svačinu, ani pití, ale naštěstí jsem měla knížku i noťas, takže nudit se rozhodně nebudu. Do kupéčka si nás sedlo snad šest ženských a já věděla, že to bude průšvih.

Slepičinec. Ale totální

U okénka seděla matka s dcerou a vypadalo to, že si čtou a jsou potichu. Kolem mě seděly tři ženské ve středním věku, které jsem ihned identifikovala jako učitelky. No nebylo to tak těžké. Mluvily hrozně nahlas o konferenci, ze které jedou, jak jsou jejich studenti neschopní, jak probíhá jejich výzkum a proč jsou citační normy v zahraničí jiné. Snažila jsem si číst si, ale to prostě nešlo.
Naštěstí potom přišel steward s vozíkem. Objednala jsem si kávu a všechny dámy na mě koukaly jako na vyvrhela, když jsem stewarda požádala, ať mi k tomu kelímku nedává to plastové víčko. No tak šetřím přírodu, co je komu do toho? Ale kafe bylo hnusné, takže příště ušetřím i ten papírový kelímek.

Vložky. To jako fakt?

Taky vás vždycky naštve ta mylná představa mužů o tom, že když jsou ženy samy, že se ze všeho nejraději baví o vložkách a menstruaci? Já vždycky soptím. Když jsem zrovna ve své knížce pročítala dramatickou scénu, která možná povede k vyřešení vraždy, zaslechla jsem slovo vložka. Lekla jsem se. Potom jsem zaslechla slovní spojení „vložka naplněná bahnem“. Upřímně jsem se lekla, co když jedu s bandou psychopatů, který si libují v…. divných věcech?

Chytla jsem si do ruky mobil a dělala, že neexistuji. Dámy se o vložce bavily dál. A taky o legínách, které nemají švy, aby je nic netlačilo. Byla jsem tak znechucená, že to na mě muselo být vidět. Minimálně na té červeni, co se mi nahrnula do tváře. Až když jsem zaslechla slovo jako goretexové nepromokavé kalhoty, došlo mi, že se baví o cyklistických kalhotách.

Dobře, beru. Ale i tak je to hnus. Věděli jste, že se prý nosí na ostro? Já na kole taky jezdím ráda, ale cyklokalhoty s vložkou a na ostro na mě nikdy neuvidíte. To budu radši týden po výletu chodit jak syfilitik.

Přichází sendvič

Steward mi přinesl sendvič, který jsem si objednala. Není moc dobrý, ale stál pár korun, takže si nestěžuji. České aerolinie mají daleko horší sendviče, ze kterých je vám těžko ještě půl dne po přistání. Takže jak říkám, nestěžuji si.

Dámy si nakupují tunu jídla a steward je z nich nervózní. Když se s jídlem vrací, jedna z dam si chce ještě něco přiobjednat a tváří se hodně naštvaně, když jí stewart oznámí, že přijde za chvíli. Matka s dcerou jsou také naštvané, protože chtěly platit tisícovkou. Celé kupé bude prý psát negativní hodnocení.

Kolem mě už zase probíhá učitelské téma a já si můžu v klidu číst, je to rozhodně lepší než vložka. V momentě, kdy se detektiv Nero Wolfe chystá prozradit, kdo je vrah, se začne bavit máma s dcerou. Ale tím způsobem, aby je celé kupé slyšelo, chtějí se pochlubit úspěchy dcery, která právě s matkou jede na casting. Nero Wolfe větu doříct nemůže, já se nemůžu soustředit, protože jeden z hlasů je položený v nepříjemné tónině a písmenka přede mnou utíkají po stránce.

Prosím, prosím učitelky, přeřvěte to!

Modlím se, aby si zase radši začaly povídat učitelky. Ale ty teď mlčí. Vytahuji notebook a pouštím se do práce. Oprava excelových tabulek, na to mi přeci nějaké hlasy vadit nemusí? A vida, asi půlhodinky to jde. Pak začnou mluvit jak matka s dcerou, tak učitelky. Čísla z ničeho nic začnou poskakovat po tabulce a já vím, že teď už nic neopravím.

Škoda, že na mobilu nemám hada. Toho bych si zahrála. Candy crash a podobné moderní hry mě nudí. Vytahuju mobil a jdu na chodbičku. Volám mámě. Nemá čas, právě jsou s otcem na cestě do jižních Čech, kam jezdí občas na chatu na ryby. Volám sestře. Nebere to. Volám Sofii. Ta to bere. A hned mi zvedne náladu. Až se zítra vrátím ze služebky, půjdeme spolu na party, na kolaudačku k nějakému jejímu objevu. Snad to není ten mlaďoch, co ho posledně sbalila?

Bez sluchátek už nikdy

Do kupéčka už se vrátím jen pro věci. Zbytek cesty prosedím v dětském kupé, kde zrovna naštěstí žádné děti nejsou. Stewardovi to nevadí, když mu vysvětluji, ze kterého jsem kupé a že mě už bolí hlava, chápavě pokývá hlavou. A vyplývá z toho jedna jediná věc. Nikdy nejezděte vlakem bez sluchátek. Protože pak se dozvíte věci, které slyšet nechcete.

Ale co, přežila jsem. Zítra přežiju schůzování a večer jdu na party. To je hezká odměna.

Jak jsem řešila stres

Jsem psychicky docela nestabilní člověk. Ale vůbec nikdo to o mně neví, protože to dovedu úplně mistrovsky skrývat. Co třeba skrývat nedovedu, je hněv – občas se tak rozčílím, že třeba pět minut soptím. Déle to naštěstí nevydržím.

Včera to bylo děsné. Můj tým měl návštěvu z naší hlavní pobočky v USA a já, jakožto tým leader jsem musela nachystat prezentaci, shrnout výsledky našeho týmu a takové ty ptákoviny. Nestydím se mluvit na veřejnosti, ve finále si to strašně užívám. Když před vámi stojí super seriózní člověk v obleku za desítky tisíc a za ním já, obyčejná holka, která si hraje na odborníka, je to prostě úsměvné. A generální ředitel zeměkoule vás pozorně poslouchá, pokyvuje a nakonec vám poděkuje, i když třeba řeknete, že společnost prodělává, ale máte na patře nový kávovar, takže se možná zvýší aktivita pracovníků.

Jenže nesnáším ten čas předtím

Prezentaci jsem si nachystala už o víkendu. Čísla tabulky, grafy, prostě přesně to, čemu nikdo nebude rozumět, ale každý na to bude přikyvovat. Nahrála jsem si ji na flešku, na domácí počítač, na firemní počítač i na zálohu – kdyby náhodou padaly trakaře.

Ráno jsem vstávala v pět, po celonočním převalování. A najednou mě začalo svědit na rtu. Ejhle, opar, moje stresová klasika. Hned jsem ho zalepila náplastí, i když se ho tím nezbavím, aspoň nestihne tak rychle vyrašit a na prezentaci budu vypadat normálně. Přes náplast dám několik vrstev mé oblíbené jasně rudé Rimmel rtěnky, kterou navrhovala topmodelka Kate Moss. Nesmyje se, nedá se sníst, neopatlá zuby, jednoduše geniální. Kate Moss má zkrátka skvělé nápady, když zrovna jede na kokainu.

Venušina koruna, Neptunův trojzubec

Rty jsem sice vyřešila, ale na mém těle je další problém. Když jsem nervózní, škrábu se na čele, v místech, kde začínají vlasy. A pak se mi tam udělá něco, čemuž pracovně říkám Venušina koruna, protože řádka jebáků úctihodně konkuruje syfilitické Coroně Veneris. A bohužel v tomto místě se to hodně blbě zamejkapovává.

Do třetice všeho dobrého, včera jsem večeřela v pololeže u seriálu na gauči a vychrstla jsem na sebe horkou dýňovou polívku. Na krku mám spáleninu, která může vzdáleně připomínat cucflek. Takže se musím hodně slušně obléct, abych nevypadala jako coura.
Beru si proto na sebe šedé kalhoty, šedé sako a bílou krémovou halenku. Kostýmek mi sice pěkně padne, ale vypadám v něm dost přísně, urputně, schopně, ale vůbec ne sexy. Takže se to na prezentaci hodí.

Proč být ještě nervóznější? Protože Steve

Když přijíždím do práce, už zdálky vidím sekretářku, jak nervózně klape jehlama, chystá šálky s kávou a občerstvení. Má v hlavě trochu vymeteno, ale myslím, že svou pozici plní dobře. Doufám, že koupí ty stejné ořechové rohlíčky jako minule.

Když otevřu dveře zasedačky, sedí proti mně Steve. A to je velké překvapení, očekávala jsem našeho generálního ředitele, Jonathana, sexy chlapíka před padesátkou, u kterého bych mohla špatná čísla zachránit třeba prsama. Jenže Steve, jeho zástupce, se o prsa moc nezajímá, protože kope za jiný tým. Jeho drahá polovička se jmenuje Jordan a pracuje jako módní návrhář a designér pro nějakou italskou značku.

Vichy patří k prezentaci

Pozdravím se s ním, spustím prezentaci a v tu chvíli mi patří celý svět, protože jestli je Steve šéf zeměkoule, tak já jsem nyní šéfkou celého vesmíru. Sebevědomě chrlím jedno číslo za druhým, párkrát se přeřeknu, ale dělám, jakože nic. V průběhu prezentace mi vypadne tak důležité slovíčko, jako jsou náklady.

Pořádně se zpotím, ještě, že mám make-up od Vichy. Sice názvem evokuje fašismus, ale aspoň se to nerozteče. Vzpomenu si sice asi za 20 sekund, ale mám pocit, že Steve už se začíná tvářit nabubřele. Nakonec mi položí jen asi dvě otázky, slovo si vezme náš český šéf a po něm bude mluvit ještě Monika, tým leaderka z jiného týmu. Já už neposlouchám. Koukám na Steva, protože má udělanou manikúru. A celkem pěkně, vypadá to, že má nehty buď jen naleštěné, nebo na nich má jen lehký nude odstín. To radši abych skryla svůj lehce obouchaný šelak do kapes, které stejně nemám…

Na oběd a pak chcípnout

Po závěrečné diskuzi jdeme všichni na oběd do restaurace, kde stojí jídlo tři stovky. Platí firma, šéf nám k tomu objedná vermut, což se mi nezdá, že se k obědu úplně hodí, ale asi chce Steva opít, aby dal pokoj. Vypraví, že Jonathan je zrovna v Litvě na nějaké konferenci, proto přijel místo něj. A že je rád, že nám všechno funguje a klape.

Pak si vykládáme o dovolených, nuda. Byly jsme se Sofkou v Barceloně, takže když začnu mluvit o nakupování, na Steva to docela platí. Do toho začne Monika vykládat, jak jeli s přáteli Balkán, nachodili sto kilometrů pěšky… A zdá se mi, že Steva balí. Chuděra, asi jí nikdo neřekl, že Steve má jiné preference a já se za ní teď trochu stydím. Moc toho nesním, protože mě bolí ret a jsem ráda, když celá situace končí.

A jak ten stres setřást?

Když nasedám do auta a jedu domu, vypadám strašně. Opar už nezachrání ani Kate Moss, Venušina koruna už vyhrála souboj s make-upem a ta opařenina je prostě trapná. A aby toho nebylo málo, zablokovala jsem si klimoškou krk a propotila si halenku. Do společnosti už večer asi fakt nepůjdu. Otevřu si doma flašku pseudoburžoazního Bordeaux za kilo z diskontu a propiju se do mrtvolného spánku.